Veškeré blbosti zde spatřené jsou v duševním vlastnictví autorky. Za neoprávněné přivlastnění čehokoli vás stihne herpes a později si vás najde tlupa cvičených opic. Mají nabité banány.

středa 13. prosince 2017

Debil na cestách

Je před vánoci a já mám (doufám jen) chřipku. Skolila mě jak blázen, svoje pragmatické chlapské myšlení zkrátka ve svém těle nezapřu, takže tu umírám, a to dokonce bez rýmičky. Nabízí se ovšem skvělá příležitost něco napsat.

Cestujete? Já se snažím cestovat, co nejvíc to jde. Namočila jsem do toho i mého ex a troufnu si říci, že jsem k cestování inspirovala i dost dalších lidí. Spousta jich má milion ALE a milion výmluv, slyšela jsem jich už spoustu, když jsem se kolikrát snažila získat mezi známými parťáka na cesty. "Nemám čas, nemám peníze, tam se mi nechce, tam se bojim." To je výčet těch nejčastějších. Dnes ale může cestovat skutečně každý, dokonce i idiot!

Ne, teď se nemíním do nikoho navážet a už vůbec ne do nikoho konkrétního, za toho debila se považuji já sama. Už se mi stalo během cestování tolik failů, že vlastně nechápu, že pořád žiju. Možná nemám IQ 75, domluvím se nějak anglicky a když někam jedu, vím něco o místní kultuře a snažím se moc nepohoršovat místní. Na druhou stranu jsem extrémně přátelská, s každým se dám do řeči a dokonce přijímám jídlo nebo pití, na což mě někdo právě upozornil, že tohle se přece učí už malé děti, že se to nedělá. Je suis enfant terrible. Trés mal.

Z posledního výletu do Berlína jsem si přivezla pár levných suvenýrů a chřipku. Nevezu si kožený rukavice a igelitku s nákupem šunky a sýra. Ano, jak jsem již poznamenala, jsem debil a nějakou náhodou se stalo, že jsem šla kalit do proslavenýho berlínskýho techno clubu s nákupem. A ještě větší sranda je, že mě tam vůbec pustili.

mustafa gemuse kebab (jen) s hodinovou frontou

Takže jak vidíte, každý může cestovat. I ten debil. Pokud vážně nemáte čas ani peníze, zkuste alespoň přes víkend navštívit nějaké vánoční trhy, jen tu pařbu raději vynechte.

Příště vám povím, jak mi uletělo letadlo. 😰

edit: není to chřipka, ale nějakej solidní zánět, crp 145 a do vánoc antibiotika...prostě radost!

pátek 17. listopadu 2017

Životní matematika

To, že já někdy napíšu článek o počtech, by mě nikdy nenapadlo. A nejspíš určitě ani nikoho dalšího, zvlášť paní profesorku Vostrou.

Matematika byla vždycky můj nepřítel, imaginární nepřítel, který mě občas drtil reálností svých důsledků a výsledných známek. Ale nikdy ne tolik, abych se opravdu začala učit nebo se matematice věnovala nějak blíž. Ostatní přírodovědné předměty mě vždycky bavily, ale matiku jsem vždycky odmítala, protože jsem si nikdy pod tím x a y nedokázala nic představit, pokud se nejednalo o konkrétní slovní úlohu, ztrácelo to pro mě smysl.
I přes moje programové odmítání matematiky jsem ale objevila, že některé základní matematické principy existují i v životě. So let s talk about it.

Související obrázek

Nepřímá úměra
Chtěla bych napsat, že ve světě funguje přímá úměra, tj. kolik toho dáš, toho toho dostaneš. Ve skutečnosti to tak ale většinou není. Častěji funguje nepřímá úměra. Naprosto spolehlivě na sociálních sítích. Pokud žijete naplněný život, jste šťastní, nic vás netrápí, nemáte potřebu to vytrubovat veřejně 5 příspěvky denně. Sledovat pozitivně naladěné účty je fajn, může vás to motivovat k lepším výkonům, ale vážně si nervěte vlasy, že nejezdíte 10x ročně na dovolenou, nemáte každý měsíc troje boty za tisíce a nemáte toho nejvíc sexy instagramovýho přítele (aka #instagramhusband #couplegoals). Překvapilo by vás, kdybych vám řekla, že spousty vyumělkovaných účtů jsou plný přetvářky a hodin plánování, úprav a přefocování? Že se na vás někdo tlemí ze selfíčka, neznamená, že je vysmátej i ve skutečnosti a nebrečí v noci do polštáře. Tak se usmějte a klidně dojezte bez výčitek ten talíř s waflema, co jste už potřetí chtěli dát na sítě, ale prostě nikdy nevypadá dostatečně hezky na sharing, no a co, hlavně když chutná, ne? 
Související obrázek


Substituce
Nahrazování. Běžně v životě nahrazujeme. Měníme šaty, práci, přátele i názory. Někteří častěji než jiní.

Dělení
K čemu by vlastně život byl, kdybychom byli jako Robinsoni a nemohli s ostatními sdílet svoje zážitky, radosti, strasti nebo jídlo. Teda ne v mém případě.

Fotka uživatele ČILICHILI a cilichili.cz.

Na sociálních sítích se nedělíme, tam sdílíme, sharujeme. Kdo nesharuje, nemá lajky a ten jako by nebyl. To je oč v životě skutečně běží. A jestli vás doteď do nosu netrkla ironie, vlastně nechápu, co tu ještě děláte.
Jak vidíte, dělení nám poměrně dost souvisí s nepřímou úměrou, což dokládá správnost mých poznatků, protože pokud umíte počítat aspoň jako já, což vážně není nic převratnýho, víte, že při propočtu nepřímé úměry se používá dělení.

Derivace
Pozor, zde nám začíná vyšší matematika, která není souzena být pochopena každým. Osobně patřím k té hloupé většině, která umění derivací a integrálů neovládá. Hlavně mi nikdo nikdy nedokázal vysvětlit, k čemu by mi to bylo reálně užitečné. Jediné, co jsem z kurzu Matematika I o derivacích pochopila (než jsem usnula) a co si pamatuju, je, že když zderivuji účet v hospodě, zbude mi vždy 0. Kolikrát jsem tenhle vtípek zkoušela v restauracích, ale nikdy se nesetkal s pochopením personálu. 👀

Jak tedy překlopit něco tak složitého a neužitečného do reálného života? (Když pokus o užití derivování v hospodách zrovna nefrčí.) Derivace jsou hlavně o funkcích a funkce se dají znázornit graficky. Život, stejně jako ekonomika, má cykly, které můžeme znázornit. Netrvají stejně dlouho a nejsme vždy všichni ve stejném cyklu, ani se svými známými. Nezáleží na tom, jestli je váš graf zrovna konkávní nebo konvexní, ono se to brzo překlopí přes inflexní bod. Život je totiž víc než matematika, na rozdíl od ní, ne všechno vždy vyjde, i ten nejlepší se někdy přepočítá. Protože na rozdíl od testu z matematiky máme všichni právo dělat chyby. Důležité je se z nich učit dokázat poučit.

Přeji vám všem co nejvíc konkávních (tj, rostoucích) křivek, ale když to někdy neroste.. That is a life. But it will change soon, cause life is a change. 😏


A pokud máte pocit, že se až moc vyžívám v memes, you are right and i m not ashamed of it.
Související obrázek

pondělí 4. září 2017

Work, work, work-it-out


V zájmu afinity posledního článku přidávám svůj "pracovní" outfit. Myslím, že byl focen v neděli, ale who cares. Tenhle dlouhý overal zbožňuju. Sice vypadá jako montérky, ale stejně se mi líbí. Pro jistotu ho vždycky doplním drahou kabelkou a nějakým výraznějším šperkem a snažím se nestát někde blízko výkopu, aby mi náhodou někdo nevrazil do ruky lopatu. 
overal: c&a, sandals: f&f, bag: marc by marc jacobs, watch: michael kors, necklace: no idea (vinted)
Nejsem dělník bulváru. Jsem vin(n)ý dělník. A už se těším na burčák. Guilty!
Taky máte rádi overaly a burčák?

Posílám pusu a kytku všem kočkám.

Člověk míní, život mění...aneb jak jsem hledala práci

Ne náhodou se říká: "Když chceš pobavit Boha, svěř se mu se svými plány". Nejspíš proto žádné určité plány nemám. Chci toho hodně, ale nemám žádný "to do list", na kterém bych pečlivě odškrtávala řádky harmonogramu ve stylu: do 27 titul, do 28 objet svět, do 29 skvělou práci, do 30 dítě, do 32 barák, dále druhá dovolená v Jugoslávii s prvním manželem, následuje druhé dítě... Však to znáte. Navíc u mě by to asi ani nešlo, jsem dost neorganizovaný člověk. Jsem jako Evropská unie, nacházím harmonii a jednotu v rozmanitosti. A stejně jako Unii mi to zrovna teď úplně nejde. 😜😌

Nějak se stalo, že opět hledám po nějaké době práci. Nikdo mě ovšem neupozornil, že léto je nejhorší čas na hledání nové práce, pokud nejste student a nechcete jen někde přes léto točit zmrzlinu. Normálně absolvuji maximálně dva pohovory a mám práci. Tentokrát jsem jich měla o něco více, takže bych se ráda podělila o své poznatky. (Ne, že byste se mohli dozvědět něco extra, většina věcí je poměrně intuitivní.😝)

1. Ignorovat PA. - Personální agentury jsou zlo. Já to vím, vy to možná taky víte, i ony samy to možná tuší. Milí zaměstnavatelé, pokud chcete kvalitní zaměstnance, věnujte snahu jejich výběru. Jen vy opravdu znáte svoji firmu a (ideálně) všechny své zaměstnance, a proto poznáte, zda se k vám uchazeč hodí, jestli zapadne do týmu jako šroub do matky, nebo i přes znamenité zkušenosti a dovednosti to prostě nebude klapat, protože má naprosto jinou náturu než zbytek kolegů. Externí personalista pozadí firmy prostě nikdy nemůže tak detailně znát, rozhoduje se chladně na základě relativního množství kompetencí. Vy sami jako kandidát jste mu absolutně ukradení. A on vám samozřejmě taky. Loss - loss situation for everyone, except personal agency itself.

2. Be yourself. - Pokud nejste psychopat nebo nemáte jinak krajně znepokojivý psychologický profil anebo zvyky.😜 Buďte během pohovoru sami sebou. Nemá cenu nic předstírat. Zaměstnavatel si vás vybere podle vašeho chování, nejen podle toho, co jste napsali do životopisu. Konec konců, papír snese vše. Jak dlouho chcete ve firmě zůstat? Půl roku? Tři roky? Pět let? A jak dlouho si chcete na něco hrát a přehnaně se kontrolovat? Když jste extrovert, neduste to v sobě a nezkoušejte si hrát a zakřiklou šedou myš. Platí to i v opačném případě. Stejně by to vyšlo brzo najevo.

3. Be honest. - Buďte upřímný k sobě i ostatním. Posuzujte reálně své dovednosti a zkušenosti. V žádném případě se nepodceňujte (platí hlavně pro ženy), ale ani si nevymýšlejte nebo nezveličujte (což je častější v případě mužského pokolení). Umím 10 slov německy? Tak německý jazyk do životopisu nepíšu. Osobně umím nadávat v mnohem více jazycích, než v kolika bych si dokázala aspoň požádat o jídlo, ale určitě se proto necítím oprávněná psát si je do životopisu.
Zároveň se zamyslete, jaká pozice k vám bude více sedět. Odpovězte si na základní otázku. Chcete různorodost a setkávání se s mnoha lidmi a projekty, nebo raději více rutiny, klidu, opakující se činnost a jasně ohraničené kompetence? Podle odpovědi si hledejte pracovní nabídky.

4. Keep on it. - Dva týdny posílání CV a pořád nic? Může se stát. Nevěšte hlavu, neznamená to nutně, že jste lemra a nikdo vás nechce. Vraťte se k bodu č. 3 a zkontrolujte životopis. Reagujte jen na nabídky, které vás opravdu zajímají. Ušetříte čas všem. V práci strávíte minimálně 8 hodin 5 dní v týdnu, nechcete dělat něco, co vás bude nudit nebo štvát.

5. SMILE :)

Usmívejte se na svět a on se bude smát na vás. =)

Máte další tipy, nebo námitky? Podělte se, prosím!

úterý 22. srpna 2017

Back to basics

Taky jste už od dětství měli oblíbenou barvu? Mojí vždy bývala červená. Ne růžová, ne modrá a už vůbec ne zelená. Prostě červená byla moje barva. Nejsilnější z barev, barva krve, lásky a sexuální energie (o které jsem v té době samozřejmě neměla potuchy). Mé vnímání barev se od té doby samozřejmě vyvíjelo a měnilo, poslední roky jsem červenou moc nenosila, natrvalo zvítězila růžová a odstíny modré, nyní se k ní ale nějak podvědomě vracím.

Člověk míní a život mění
Rok 2017 je pro mě rokem výrazných změn a vážných rozhodnutí. Ne všechno se děje, jak jsem to plánovala a některé výzvy jsou větší jiné. Abych jim mohla čelit, budu potřebovat ještě hodně sil, nejspíš proto instinktivně tíhnu k živé, energické červené a snažím se z ní nasát životní energii. Uvidíme, jestli se mi to podaří. Pevně doufám, že ano. :)



Šaty mám ze slev z Manga a mám z nich ohromnou radost. Nosím je teď dost často. A čím si pomáháte v nesnadných chvílích vy?
dress: mango, bag: louis vuitton, shoes: baťa

For me it actually means back to RED. I used to wear red a lot in the past. Red was my favourite colour when I was going to elementary school. I have started not to like it so much just several years ago. But strong person needs strong expressions, that is why I have started to wear and use red again. ;) 2017 is year of super big changes for me and I hope I will be able to keen on...and maybe red dresses will help me too. :)

xoxo
Pac a pusu, kočky! ;)

pátek 21. července 2017

Jak jsem přestala být digitálním nomádem

Nejspíš jste tenhle pojem už někdy slyšeli. Znamená, že máte práci, která umožňuje nevysedávat denně v kanclu, nejlépe nějakým hnusným open officu pro 250 lidí (zdravím redakce :D), a zvládnete si managovat práci odkudkoli, kde je mobilní signál a internet, takže můžete hodně cestovat, nebo třeba i žít v jiné zemi, než ve které máte práci.V současné době je to hrozně populární.

Posledních pár let jsem byla digitálním nomádem dost často, vzhledem k tomu, že jsem měla prakticky 100% home office, to nebylo těžké. Pracovala jsem z Německa, Itálie, Kanárských ostrovů, Belgie, Slovenska, Francie a možná dalších míst, která si zrovna teď nevybavím. Je to super, moct si jen tak zmizet, když je příležitost. Jednou jsem ani šéfovi neřekla, že jedu pryč, a prostě pracovala týden z Francie. Nebo si přes poledne šla zaplavat a pracovala pak odpoledne. Zní to super? Jasně, že zní!
cote d´azur
south italy
Tak v čem je problém?
Jako všechno má i home office svoje negativa. Zóon polítikon - jak tvrdil už Aristoteles, člověk je zkrátka tvor společenský, a pokud nejste např. autista nebo nemáte nějakou sociální fobii, prostě se potřebujete potkávat s dalšími lidmi. A nejen to, člověk se každý den učí a zdokonaluje, pokud ale
nebudete mít z okolí dostatek podnětů, budete stagnovat a zakrníte. Zvlášť pokud je vaše práce každý den prakticky o tom samém. Syndrom vyhoření na sebe nedá čekat. Já to vydržela téměř 4 roky, což je mnohem víc, než je pro většinu lidí únosné. S postupem času se z vás stane asociál, lidi na vás pozapomenou, přestanou vás zvát na akce. Většinu času se cítíte na hovno. Do ničeho se vám nechce. Dokonce jsem odkládala a posléze prodlužovala školu, vše jsem měla dávno hotové, ale prostě jsem nedokázala napsat diplomku. Tenhle život jsem proto přerušovala cestováním. Jednak proto, že cestování miluju, ale vlastně taky proto, abych získala ty potřebné podněty. Vlastně jsem tak ale jen prodlužovala utrpení. Pokud se k tomu všemu přidají ještě další problémy, třeba v rodině, psychické problémy jsou prakticky jistotou. Jelikož okolí ale vidí jen fotky na Facebooku a jak si pořád vesele cestujete, nikdo vaše volání o pomoc nebere vážně a nemáte se komu svěřit. A zbytek prostě nechápe, nebo pochopit nechce.

Gossip girl(s)
A ještě lépe. Stanete se předmětem hovorů. Blízké i vzdálené okolí vám bude závidět a pomlouvat, jak je možné, že si pořád někam jezdíte. Ono to přitom není tak složité. Když nejste limitováni termínem, seženete snadno levnou letenku nebo směšně levný last minute. Navíc vezmete-li v úvahu, že pokud jste doma a navíc z domova i pracujete, zákonitě vám taky vznikají nějaké náklady, často se na cestách dostanete na stejné, nebo dokonce i nižší náklady, než máte doma. Vlastně pokud bych zároveň nebyla wanderluster i shopaholic, možná bych něco i ušetřila. Jenže já si prostě nedokážu pomoct, takže se mi často stalo, že jsem v duty free shopu na letišti utratila za kabelku dvakrát víc, než stála letenka. 😂 A většinou to tak opravdu bylo, na většině míst jsem měla vyšší náklady než doma jen o to, co jsem si tam nakoupila (les souvenirs😈), což ovšem bylo vždy.😃

Konec nomádění
Nyní mám novou práci, kam musím každý den docházet, a vyhovuje mi to. Teda bude vyhovovat, pokud mi nezavřou metro.😃 Sice musím vstávat každý den skoro o 2 hodiny dřív, než jsem byla zvyklá a nemůžu pracovat v pyžamu a posteli, ale zatím mě to baví a navíc skoro každý den i pozitivně nabíjí, a to i přesto, že kolikrát chodím pozdě domů a tak nějak se tam chodím jen vyspat. Takže teď, když je super cool bejt digital nomad a dokonce se to stává i poměrně běžné, jsem s životem digitálního nomáda na nějakou dobu skončila. A jsem šťastná. Ale asi je mým osudem dělat spoustu věcí before it was cool.

Co bude dál?
To vůbec netuším, ale snažím si to užívat. Přestanu teď cestovat? To určitě ne, i když je pravda, že teď se možná ještě chvíli nikam nepodívám, jelikož po poslední cestě jsem pořád trochu broke, prostě to byla zkušenost za všechny prachy a svůj krásný mobil nepřestanu postrádat, ale až něco našetřím, určitě zas někam vyrazím. I když musím uznat, je to zvláštní pocit muset si dopředu nahlašovat dovolenou a vlastně vůbec si kvůli každému tripu nějakou vybírat, většinou mi na konci roku cca 15 dní pořád zbývalo.😂
Belgie

Pokud by vás cokoli na toto téma nebo obecně okolo digitálního nomádství zajímalo, nechte mi vzkaz, pošlete soukromě mail, nebo pinkněte něco na instagram. 😊

Čauky mňauky.😈

středa 24. května 2017

Karma je zdarma

Některá hesla mám ráda a řídím se jimi. Například že nejlepší věci jsou zadarmo. Taky věřím v karmu. Ne nějakým super spirituálním způsobem, prostě věřim, že dobré věc se dějí dobrý lidem, a proto bychom se měli chovat ke všem co nejlíp, určitě aspoň ke všem, co si to zaslouží.

Teď ale stojím na okraji propasti a mám chuť do ní skočit. Snažím se být vždycky pozitivní a dobrý člověk, aktivní, jít do všeho, co se nabízí. Většinou mi to jde, minimálně poslední dobou. Snažím se podporovat ostatní, co mi ale život za to oplácí? Poslední dva roky byly nejhorší v mém životě. Což se odrazilo i na ukončení blogu. Kontinuální zlo přerušované jen sem tam lepším dnem. (Čti lepším jídlem nebo botama.) Zdravotní problémy, úmrtí v rodině, které vedlo k dalším problémům, nepochopení a naprostá ignorace od přátel a blízkých, nebo spíš těch, které jsem za ně měla, rozchod, který se táhl tak nezdravě dlouho, že vlastně ani nevim, kdy k němu přesně došlo. Práce z domova, která mi sice dovolovala cestovat, ale zároveň mě vnitřně ničila.

Člověk musí být silný a spoléhat se na sebe, protože nakonec to jste vždycky jen vy a nikdo jiný, kdo musí zvednout zadek a rozhodnout se. Jasně, můžete to zkusit jako Sheldon v jednom díle TBBT a nechat malá nedůležitá rozhodnutí na hod kostkou. Taky se vám ale může stát, že se pochčijete, protože na kostkách zrovna padnou hadí oči. Když se mi podařilo samotný se z tohohle svrabu dostat, myslela jsem, že teď už to bude všechno ok a můžu začít znovu žít. Přes pár karambolů jsem dodělala školu, odjela na dovolenou, utratila skoro všechny prachy na běžný účtu (why not, žijeme len raz...) a našla si novou práci, do který už musím chodit. (A taky si budu muset koupit budík.)

Happyend?
Ale no tak... To bych to nesměla bejt já. Člověk, který je schopný se během jednoho dne, bez toho aby to zamýšlel, vykoupat v bažině, urvat si tkaničku na novejch keckách, nechat se poštípat rojem lesních včel, potrkat kozou a jako třešničku na dortu spadnout do ostružin. A neomlouvá ho ani to, že mu bylo 9.

Po dlouhým vztahu jsem single a zjistila jsem, že vlastně nevim, jak se seznamovat a randit, protože jsem tuhle fázi vlastně nikdy nijak neprožila. Což mě staví do docela nezáviděníhodné pozice. Potkávám, resp. lepěj se na mě jenom šmejdi, co by rádi trťkali, ale už nezavolali. Nevim, jestli jsem na to už moc stará nebo naopak mladá, ale o to prostě zrovna teď nemám zájem. A už mě unavuje, jak se o to pořád pokoušej, i když jim jasně oznámím, že z toho nic nebude. Chápu, že to bude z velký části tím, že jsem si stáhla Tinder, ale tak zkusit se má všechno. Skoro.


Právě sedím u cizího počítače, v cizí zemi v cizím městě, kde z milionu lidí zde žijících umí anglicky cca 20, nikdo z nich samozřejmě nepracuje u policie. Veškerá kompetence k zaměstnání u místní policie totiž zahrnuje bejt líný prase, co neumí kváknout slovo jinak než italsky, ale za to umí blbě čumět a vejde se do uniformy. Ano, okradli mě, tutto completo.

Nějak si nevzpomínám, že bych někdy defraudovala účty, někoho zabila, podvedla, jedla děti... Ale co já vim, třeba jsem byla v minulým životě kurva a sériová vražedkyně, co podpalovala sirotčince a ukousávala hlavičky jehňátkům a karma mi oplácí.

Pokud se náhodou v něčem výše poznáváte, mám pro vás blbou zprávu. Pokud jste jako já walking disaster, nejspíš nikdy nebudete mít klidný šťastný život, ani kdybyste byli nakrásně Matka Tereza, karma vám nenadělí.

Nebo máte jiný názor?


Ale vy byste stejně radši chtěli slyšet nějakou storku z Tinderu...