Veškeré blbosti zde spatřené jsou v duševním vlastnictví autorky. Za neoprávněné přivlastnění čehokoli vás stihne herpes a později si vás najde tlupa cvičených opic. Mají nabité banány.

pondělí 12. února 2018

Nemotivace

Předem Vás upozorňuji, že pokud hledáte sluníčkovej post, zkuste si najít nějakou Instagramovou influencerku. Ne, tady žádnej jednorožec, co zvrací duhu a prdí koblihy, nebydlí.
pinterest

Asi každý někdy zažil období, kdy mu nebylo do skoku, nic se nedařilo a celkově si připadal jako 3. kolo u koloběžky. Bez motivace na takovou míru, že nemá jinej důvod ráno vstát, než protože už vážně musí na záchod. Poslední dobou se ale zaobírám otázkou, jak dlouho takový "blbý období" může trvat? Týden, měsíc, několik měsíců? A co když už je to rok? Je to vůbec normální?

Předem se omlouvám, následující řádky jsou dost osobní. Na druhou stranu, když můžou beztrestně každou chvíli plnit špínou internet proruský a konspirační weby, proč bych nemohla já.

Loni jsem po dlouhé době, kdy jsem pracovala dávno za syndromem vyhoření (ve skutečnosti jsem byla tak minimálně poslední rok pracující popel), odešla z práce, doklepla diplomku, odjela na dovolenou a našla si přítele. Někdy touhle dobou jsem si říkala, jak jsem najednou svobodná, perspektivní, šťastná a že už bude všechno lepší, dokonce jsem byla tak naivní, že jsem tomu fakt věřila. Happyend se podle očekávání nekonal. Práci jsem našla, ale bez bližšího vysvětlení jsem byla odejita, na začátku prázdnin, kdy je všechno HR out of office někde s děckama. Pecka. Léto jsem si neužila, protože přítel nedostal ani den dovolený. Abych nesmrděla dlouho někde na pracáku, nastoupila jsem na první volné místo, které se zpočátku zdálo velmi zajímavé. Ve skutečnosti to tak nakonec nebylo, nebyla jsem tam i kvůli kolektivu šťastná, ovšem nejsem ten typ, co utíká od rozdělaného projektu. Místo odměny za úspěšné splnění projektu jsem pak dostala kytku a vyhazov. Dopadlo to tak, že mám už třetí antibiotika za poslední dva měsíce a v životopisu dvakrát ukončeno na konci zkušebky, což působí na všechny HR jako hadr na býka. Takže poslední dva měsíce jsem většinou v posteli pod práškama, hledám pracovní nabídky a posléze přemýšlím o úplně jiné sortě prášků, protože mám pocit, že nic neumím a nikde mě nechtěj. BF a pár kamarádů sice stále omílá, že si to tak nesmím brát, že jsem skvělá a kdo to nevidí, je idiot. Že už budu mít brzo novou práci, zase budou peníze, bude cestování, všechno bude dobrý, budu zdravá, jen musím vydržet, nevzdávat to, nezůstávat doma, cvičit. Víte, já nikdy žádnou tuhle psychickou podporu od nikoho dřív nedostávala, možná proto ji teď ani nedokážu vstřebat. Svým způsobem to na mě působí kontraproduktivně. Chtěla bych být neviditelná. Už někdy ani nechci trávit čas s BF, protože nechci, aby mě viděl, když jsem na dně. Jenže já jsem na dně pořád.

A já se ptám, prosím, poraďte mi někdo, vidíte nějaké řešení? Teoreticky nějaké, které nezahrnuje cestu na Bali, vyholení si hlavy a stát se cvičitelem jógy. Jinak jóga je super, vo tom žádná.
Je normální, aby měl někdo bad luck tak dlouho v kuse?


Jinak v čem hledám uplatnění:
#marketing #pr #content #online #whatever
v mladém fajn kolektivu, kde se budu moci hodně naučit, vzpomenou si na tvoje narozeniny a budou rádi za člověka, který je sice dost crazy a nekonformní, ale díky tomu taky s kupou nápadů

středa 13. prosince 2017

Debil na cestách

Je před vánoci a já mám (doufám jen) chřipku. Skolila mě jak blázen, svoje pragmatické chlapské myšlení zkrátka ve svém těle nezapřu, takže tu umírám, a to dokonce bez rýmičky. Nabízí se ovšem skvělá příležitost něco napsat.

Cestujete? Já se snažím cestovat, co nejvíc to jde. Namočila jsem do toho i mého ex a troufnu si říci, že jsem k cestování inspirovala i dost dalších lidí. Spousta jich má milion ALE a milion výmluv, slyšela jsem jich už spoustu, když jsem se kolikrát snažila získat mezi známými parťáka na cesty. "Nemám čas, nemám peníze, tam se mi nechce, tam se bojim." To je výčet těch nejčastějších. Dnes ale může cestovat skutečně každý, dokonce i idiot!

Ne, teď se nemíním do nikoho navážet a už vůbec ne do nikoho konkrétního, za toho debila se považuji já sama. Už se mi stalo během cestování tolik failů, že vlastně nechápu, že pořád žiju. Možná nemám IQ 75, domluvím se nějak anglicky a když někam jedu, vím něco o místní kultuře a snažím se moc nepohoršovat místní. Na druhou stranu jsem extrémně přátelská, s každým se dám do řeči a dokonce přijímám jídlo nebo pití, na což mě někdo právě upozornil, že tohle se přece učí už malé děti, že se to nedělá. Je suis enfant terrible. Trés mal.

Z posledního výletu do Berlína jsem si přivezla pár levných suvenýrů a chřipku. Nevezu si kožený rukavice a igelitku s nákupem šunky a sýra. Ano, jak jsem již poznamenala, jsem debil a nějakou náhodou se stalo, že jsem šla kalit do proslavenýho berlínskýho techno clubu s nákupem. A ještě větší sranda je, že mě tam vůbec pustili.

mustafa gemuse kebab (jen) s hodinovou frontou

Takže jak vidíte, každý může cestovat. I ten debil. Pokud vážně nemáte čas ani peníze, zkuste alespoň přes víkend navštívit nějaké vánoční trhy, jen tu pařbu raději vynechte.

Příště vám povím, jak mi uletělo letadlo. 😰

edit: není to chřipka, ale nějakej solidní zánět, crp 145 a do vánoc antibiotika...prostě radost!

pátek 17. listopadu 2017

Životní matematika

To, že já někdy napíšu článek o počtech, by mě nikdy nenapadlo. A nejspíš určitě ani nikoho dalšího, zvlášť paní profesorku Vostrou.

Matematika byla vždycky můj nepřítel, imaginární nepřítel, který mě občas drtil reálností svých důsledků a výsledných známek. Ale nikdy ne tolik, abych se opravdu začala učit nebo se matematice věnovala nějak blíž. Ostatní přírodovědné předměty mě vždycky bavily, ale matiku jsem vždycky odmítala, protože jsem si nikdy pod tím x a y nedokázala nic představit, pokud se nejednalo o konkrétní slovní úlohu, ztrácelo to pro mě smysl.
I přes moje programové odmítání matematiky jsem ale objevila, že některé základní matematické principy existují i v životě. So let s talk about it.

Související obrázek

Nepřímá úměra
Chtěla bych napsat, že ve světě funguje přímá úměra, tj. kolik toho dáš, toho toho dostaneš. Ve skutečnosti to tak ale většinou není. Častěji funguje nepřímá úměra. Naprosto spolehlivě na sociálních sítích. Pokud žijete naplněný život, jste šťastní, nic vás netrápí, nemáte potřebu to vytrubovat veřejně 5 příspěvky denně. Sledovat pozitivně naladěné účty je fajn, může vás to motivovat k lepším výkonům, ale vážně si nervěte vlasy, že nejezdíte 10x ročně na dovolenou, nemáte každý měsíc troje boty za tisíce a nemáte toho nejvíc sexy instagramovýho přítele (aka #instagramhusband #couplegoals). Překvapilo by vás, kdybych vám řekla, že spousty vyumělkovaných účtů jsou plný přetvářky a hodin plánování, úprav a přefocování? Že se na vás někdo tlemí ze selfíčka, neznamená, že je vysmátej i ve skutečnosti a nebrečí v noci do polštáře. Tak se usmějte a klidně dojezte bez výčitek ten talíř s waflema, co jste už potřetí chtěli dát na sítě, ale prostě nikdy nevypadá dostatečně hezky na sharing, no a co, hlavně když chutná, ne? 
Související obrázek


Substituce
Nahrazování. Běžně v životě nahrazujeme. Měníme šaty, práci, přátele i názory. Někteří častěji než jiní.

Dělení
K čemu by vlastně život byl, kdybychom byli jako Robinsoni a nemohli s ostatními sdílet svoje zážitky, radosti, strasti nebo jídlo. Teda ne v mém případě.

Fotka uživatele ČILICHILI a cilichili.cz.

Na sociálních sítích se nedělíme, tam sdílíme, sharujeme. Kdo nesharuje, nemá lajky a ten jako by nebyl. To je oč v životě skutečně běží. A jestli vás doteď do nosu netrkla ironie, vlastně nechápu, co tu ještě děláte.
Jak vidíte, dělení nám poměrně dost souvisí s nepřímou úměrou, což dokládá správnost mých poznatků, protože pokud umíte počítat aspoň jako já, což vážně není nic převratnýho, víte, že při propočtu nepřímé úměry se používá dělení.

Derivace
Pozor, zde nám začíná vyšší matematika, která není souzena být pochopena každým. Osobně patřím k té hloupé většině, která umění derivací a integrálů neovládá. Hlavně mi nikdo nikdy nedokázal vysvětlit, k čemu by mi to bylo reálně užitečné. Jediné, co jsem z kurzu Matematika I o derivacích pochopila (než jsem usnula) a co si pamatuju, je, že když zderivuji účet v hospodě, zbude mi vždy 0. Kolikrát jsem tenhle vtípek zkoušela v restauracích, ale nikdy se nesetkal s pochopením personálu. 👀

Jak tedy překlopit něco tak složitého a neužitečného do reálného života? (Když pokus o užití derivování v hospodách zrovna nefrčí.) Derivace jsou hlavně o funkcích a funkce se dají znázornit graficky. Život, stejně jako ekonomika, má cykly, které můžeme znázornit. Netrvají stejně dlouho a nejsme vždy všichni ve stejném cyklu, ani se svými známými. Nezáleží na tom, jestli je váš graf zrovna konkávní nebo konvexní, ono se to brzo překlopí přes inflexní bod. Život je totiž víc než matematika, na rozdíl od ní, ne všechno vždy vyjde, i ten nejlepší se někdy přepočítá. Protože na rozdíl od testu z matematiky máme všichni právo dělat chyby. Důležité je se z nich učit dokázat poučit.

Přeji vám všem co nejvíc konkávních (tj, rostoucích) křivek, ale když to někdy neroste.. That is a life. But it will change soon, cause life is a change. 😏


A pokud máte pocit, že se až moc vyžívám v memes, you are right and i m not ashamed of it.
Související obrázek