Veškeré blbosti zde spatřené jsou v duševním vlastnictví autorky. Za neoprávněné přivlastnění čehokoli vás stihne herpes a později si vás najde tlupa cvičených opic. Mají nabité banány.

pátek 29. června 2018

Nespokojenost moderní doby

Jsem zpět i s další dávkou nemotivačních keců. Protože mráz kopřivu nespálí, i když ten mráz byl letos pořádnej.

Už jste se někdy zamysleli nad tím, jak často jste v životě nespokojení? Teď myslím s čímkoli, od zásadních věcí přes maličkosti, jako když někdo těsně před vámi vykoupí poslední porci burrita ve food trucku. Někteří lidé jsou od nátury spokojení a někteří ne. Pokud patříte k první skupině, můžete si pogratulovat a přestat číst. Ostatní pokračujte ve čtení, i když vám můžu zaručit, že s článkem nebudete spokojeni. :D

Nespokojenost sama o sobě není špatná vlastnost, žene nás kupředu. Nutí nás být stále lepší, odvádět lepší výsledky. Nejste spokojení v práci? Najděte jinou, která vás bude víc naplňovat. Máte pár kilo navíc, nebo naopak nemáte žádnej zadek? Kupte permici do posilovny. Ale bacha, pokud nebudete své (sociální) okolí náležitě zahrnovat selfies a videi z fitnessu, nebo aspoň grafy s uběhnutou vzdáleností, jako byste se ani nehnuli z gauče. Nejste spokojeni s účesem? Ostříhejte, změňte barvu, kupte si cizí vlasy a svoje prodlužte nebo můžete zkusit nekompromisní pleš. Vše se dá změnit, ok, nový nohy vám už asi nedorostou, pokud o své přijdete, ale i tak se dá "jít" životem dál.

Jak často vám ale tenhle pocit uspokojení při změně vydrží? Moc dlouho ne, co? Kde je chyba? Je v nás, jsme zkrátka vadný zboží, nebo je v tom něco víc? Možná ten pocit neuspokojení ve skutečnosti často nevychází zevnitř, ale je motivován zvenčí.

Možná se tak narodila, možná je to marketing
Neustále a každý den se s někým porovnáváme. Dřív to byly časopisy a televize, dnes nám sráží sebevědomí Instagram a Facebook. Stačí pár minut denně a najednou je nám jasné, že nemáme dost cool, drahý a dlouhý dovolený, dost dlouhý a hubený nohy, nemáme nejlepší objektiv nebo nejvíc nadupanej iPhone. Jo a samozřejmě nepijeme nejlepší kafe (jako ono třeba není dobrý, ale je to flatwhite, chápeš) a nejíme ty největší a nejkrásnější papájový smoothie bowl.


Blízko a daleko
Díky technologiím můžeme být v kontaktu s někým, kdo je daleko, ale vzdalujeme se zároveň od těch, které máme blízko. Jde to ale ještě dál, snažíme se být v imaginárním kontaktu se vzdálenými lidmi, které osobně neznáme a nikdy jsme je třeba neviděli, snažíme se okouzlit celý svět a kvůli tomu zanedbáváme ty, které máme na dosah ruky. Kolikrát jste seděli v hospodě s přáteli a přitom někdo nebo spíš většina čuměla do mobilu. Nebo leželi na gauči s přítelem, byli hned vedle sebe, ale přitom jste čučeli do počítače, nekomunikovali spolu, nebyli duchem přítomni? To je špatně!


Cesta zpátky
Uvědomte si, že to, čím denně lidi zásobujou sociální sítě, není realita. Nikdo není dokonalý, ani vy dokonalí nikdy nebudete, tak proč se tak pořád snažíme působit?
Co takhle začít zlehka, příští víkend nenahrajete žádnej post, žádný video, žádnou fotku na sociální sítě, vůbec je nezapnete. Dáme #digitalnidetox a uvidíte, že se po tom víkendu budete cítit mnohem šťastnější a odpočatější.

A když ne, tak mi můžete napsat sem do komentáře, jak jsem blbá. :D


Hi, today I want to write in english too, cause I think this problem has nearly everyone. Read more if you are able to survive my poor english.
I want to talk about satisfaction. Are you supposed as mostly satisfied or dissatisfied? If you are not often hunted by distracting feeling of dissatifaction you are a happy person and do not have to read more. But I am pretty sure there are more people who is not always satisfied with their life.

The good point is that feeling of dissatisfaction turns us on, it makes us to want more, to do more, to be more. Are you not satisfied in your job? Then find another one which will fill you better. Are you bit more chubby or do not you have any butt? Go to the gym! (But do not forget to post many selfies from fitness or it does not count. 😝)/irony>


You can change your haircut, you can change people you meet, you can change basically everything. But how long do you feel satisfied? I guess that not so long.

Maybe we are not broken, the feeling of unsatisfaction could be driven by elsewhere. Have you ever checked your accounts on social media while being on meeting and already chatting with somebody? Of course you had and how often? Why we are still trying to get some fame or likes from remote people who we do not even know? Why we still prefer to spend time with random mostly unknown people instead of being with real friends, real people you can meet, speak to or touch?

But I still think we havent gone too far. Let´s just switch off our social media accounts for whole next weekend. Go somewhere and go offline. Trust me. You will feel better. Try it once and then try it every weekend or weekdays if possible.

Will we do this challenge?


pondělí 12. února 2018

Nemotivace

Předem Vás upozorňuji, že pokud hledáte sluníčkovej post, zkuste si najít nějakou Instagramovou influencerku. Ne, tady žádnej jednorožec, co zvrací duhu a prdí koblihy, nebydlí.
pinterest

Asi každý někdy zažil období, kdy mu nebylo do skoku, nic se nedařilo a celkově si připadal jako 3. kolo u koloběžky. Bez motivace na takovou míru, že nemá jinej důvod ráno vstát, než protože už vážně musí na záchod. Poslední dobou se ale zaobírám otázkou, jak dlouho takový "blbý období" může trvat? Týden, měsíc, několik měsíců? A co když už je to rok? Je to vůbec normální?

Předem se omlouvám, následující řádky jsou dost osobní. Na druhou stranu, když můžou beztrestně každou chvíli plnit špínou internet proruský a konspirační weby, proč bych nemohla já.

Loni jsem po dlouhé době, kdy jsem pracovala dávno za syndromem vyhoření (ve skutečnosti jsem byla tak minimálně poslední rok pracující popel), odešla z práce, doklepla diplomku, odjela na dovolenou a našla si přítele. Někdy touhle dobou jsem si říkala, jak jsem najednou svobodná, perspektivní, šťastná a že už bude všechno lepší, dokonce jsem byla tak naivní, že jsem tomu fakt věřila. Happyend se podle očekávání nekonal. Práci jsem našla, ale bez bližšího vysvětlení jsem byla odejita, na začátku prázdnin, kdy je všechno HR out of office někde s děckama. Pecka. Léto jsem si neužila, protože přítel nedostal ani den dovolený. Abych nesmrděla dlouho někde na pracáku, nastoupila jsem na první volné místo, které se zpočátku zdálo velmi zajímavé. Ve skutečnosti to tak nakonec nebylo, nebyla jsem tam i kvůli kolektivu šťastná, ovšem nejsem ten typ, co utíká od rozdělaného projektu. Místo odměny za úspěšné splnění projektu jsem pak dostala kytku a vyhazov. Dopadlo to tak, že mám už třetí antibiotika za poslední dva měsíce a v životopisu dvakrát ukončeno na konci zkušebky, což působí na všechny HR jako hadr na býka. Takže poslední dva měsíce jsem většinou v posteli pod práškama, hledám pracovní nabídky a posléze přemýšlím o úplně jiné sortě prášků, protože mám pocit, že nic neumím a nikde mě nechtěj. BF a pár kamarádů sice stále omílá, že si to tak nesmím brát, že jsem skvělá a kdo to nevidí, je idiot. Že už budu mít brzo novou práci, zase budou peníze, bude cestování, všechno bude dobrý, budu zdravá, jen musím vydržet, nevzdávat to, nezůstávat doma, cvičit. Víte, já nikdy žádnou tuhle psychickou podporu od nikoho dřív nedostávala, možná proto ji teď ani nedokážu vstřebat. Svým způsobem to na mě působí kontraproduktivně. Chtěla bych být neviditelná. Už někdy ani nechci trávit čas s BF, protože nechci, aby mě viděl, když jsem na dně. Jenže já jsem na dně pořád.

A já se ptám, prosím, poraďte mi někdo, vidíte nějaké řešení? Teoreticky nějaké, které nezahrnuje cestu na Bali, vyholení si hlavy a stát se cvičitelem jógy. Jinak jóga je super, vo tom žádná.
Je normální, aby měl někdo bad luck tak dlouho v kuse?


Jinak v čem hledám uplatnění:
#marketing #pr #content #online #whatever
v mladém fajn kolektivu, kde se budu moci hodně naučit, vzpomenou si na tvoje narozeniny a budou rádi za člověka, který je sice dost crazy a nekonformní, ale díky tomu taky s kupou nápadů

středa 13. prosince 2017

Debil na cestách

Je před vánoci a já mám (doufám jen) chřipku. Skolila mě jak blázen, svoje pragmatické chlapské myšlení zkrátka ve svém těle nezapřu, takže tu umírám, a to dokonce bez rýmičky. Nabízí se ovšem skvělá příležitost něco napsat.

Cestujete? Já se snažím cestovat, co nejvíc to jde. Namočila jsem do toho i mého ex a troufnu si říci, že jsem k cestování inspirovala i dost dalších lidí. Spousta jich má milion ALE a milion výmluv, slyšela jsem jich už spoustu, když jsem se kolikrát snažila získat mezi známými parťáka na cesty. "Nemám čas, nemám peníze, tam se mi nechce, tam se bojim." To je výčet těch nejčastějších. Dnes ale může cestovat skutečně každý, dokonce i idiot!

Ne, teď se nemíním do nikoho navážet a už vůbec ne do nikoho konkrétního, za toho debila se považuji já sama. Už se mi stalo během cestování tolik failů, že vlastně nechápu, že pořád žiju. Možná nemám IQ 75, domluvím se nějak anglicky a když někam jedu, vím něco o místní kultuře a snažím se moc nepohoršovat místní. Na druhou stranu jsem extrémně přátelská, s každým se dám do řeči a dokonce přijímám jídlo nebo pití, na což mě někdo právě upozornil, že tohle se přece učí už malé děti, že se to nedělá. Je suis enfant terrible. Trés mal.

Z posledního výletu do Berlína jsem si přivezla pár levných suvenýrů a chřipku. Nevezu si kožený rukavice a igelitku s nákupem šunky a sýra. Ano, jak jsem již poznamenala, jsem debil a nějakou náhodou se stalo, že jsem šla kalit do proslavenýho berlínskýho techno clubu s nákupem. A ještě větší sranda je, že mě tam vůbec pustili.

mustafa gemuse kebab (jen) s hodinovou frontou

Takže jak vidíte, každý může cestovat. I ten debil. Pokud vážně nemáte čas ani peníze, zkuste alespoň přes víkend navštívit nějaké vánoční trhy, jen tu pařbu raději vynechte.

Příště vám povím, jak mi uletělo letadlo. 😰

edit: není to chřipka, ale nějakej solidní zánět, crp 145 a do vánoc antibiotika...prostě radost!