Veškeré blbosti zde spatřené jsou v duševním vlastnictví autorky. Za neoprávněné přivlastnění čehokoli vás stihne herpes a později si vás najde tlupa cvičených opic. Mají nabité banány.

pondělí 20. ledna 2014

Inside out

Kdy jste naposledy udělali něco jinak?
Ráda porušuju pravidla. Nemám problém dát si polívku až nakonec. Chodim na červenou a když řídím, ignoruju třicítku. Ráda nosím šaty/košile/whatever naruby, pokud to střih a materiál dovolí. Nesnáším totiž velký výstřihy, takže je tím eliminuju, záda můžu mít odhalený klidně celý. Ale vzít si košili až na svetr?
Ani nevím, jak tenhle nápad vlastně vznikl. Většinou dávám přednost praktičnosti, takhle kombinace ve skutečnosti praktičnost celkem postrádá, ale pořád to neni tak blbý, jako si vzít sandálky a kožich (což může vypadat fajn, ale je to blbost). Btw. košile už se na blogu taky kdysi objevila.
Jinak jsem se asi chtěla hlavně pochlubit, že jsem konečně sehnala svůj ideální černý klobouk. Perfektní byl v lindexu, ale počkala jsem naštěstí do slev a přibyly mi klobouky dokonce dva. Nesmím je ale nosit do větru, milej klobouk díky němu málem skončil na chodníku v ho...

Zrovna teď mám cestovní horečku, kvůli který jsem si musela dokonce zařídit novej pas. Netuším, jestli všechno stihnu, nebo nakonec poletím s prázdným kufrem a budu si muset všechno koupit.:D Na blogu díky tomu nějakou dobu nebudu, ale určitě něco přidám na Instagram, když se někde napíchnu na wifinu.

Na závěr bonusovka z Instagramu. Tyhle malinký prstýnky jsem si hrozně oblíbila, jen si na ně musím dávat v zimě pozor, zůstávaj mi v rukavicích:P.

Mňau.=)

What do you think about doing things differently? For example wearing shirt on sweater...=)

pondělí 13. ledna 2014

Jak žijí blogerky (a proč to lidi tak sere)

Jupijou, už to tu dlouho nebylo, tak si jdeme zase trochu zahejtovat. Ale pozor, tentokrát to nebude (jen) o blogerkách, tentokrát budu střílet do vašich řad, do řad čtenářů.

Asi neřeknu žádnou lež, když napíšu, že komentáře jsou gró blogování. Vlastně pro ně to tady všichni děláme. (Kromě toho, že si chceme vylít dušičku.) Někteří chtějí vytvářet osvětovou činnost. Ale to je většinou taky brzo přejde. Ok, někteří (a je jich čím dál víc) zakládají blogy s vidinou free stuff všeho druhu, od ponožek, přes svetry až k bezkontaktnímu loupači banánů. Takhle to ale naštěstí většinou nechodí. Samozřejmě tu máme i přeborníky v přijímání čehokoli (ahoj Joll, žiješ ještě?), tomu se ale dneska věnovat nechci. Myslím, že o všech těch giveaways, Romwe a dalších jsem už napsala až až.

Za všechny komentáře jsem vděčná, hrozně ráda je čtu. Když na mailu rozklikávám nový komentář, klepe mi srdce vždy rychleji (čímž mi vlastně zkracujete život, ale i tak je čtu ráda). Z některých komentářů ale zůstává rozum stát (což není většinou případ u mě na blogu, vy, moje malá hrstka stálých, mi nejspíš rozumíte jako Pražáci Mozartovi). Nad čím žasnu, jsou komentáře u na blogu Pavlíny Jágrové. Jako neříkám, kolikrát jsem se přistihla, jak klikám rovnou na komentáře a nemůžu se dočkat, co tam anonymové zase vymysleli. Prostě mě to bavilo. Navíc ve většině jsem musela jejich kritice dát za pravdu.

Já ty nenávistný komentáře chápu, ale uvědomte si jednu zásadní věc. Jak žije taková blogerka? Typická blogerka (většinou ty se spoustou fotek a málem textu, oni vědí proč) je holka, navštěvující střední či nějakou oddechovou (soukromou) VŠ, živí ji rodiče, ale aby se neřeklo, má občas i nějakou tu brigádu nebo prácičku. Tudíž má na blogování čas. Netíží ji takové povrchní problémy světa jako zaplatit nájem, kolik zbude na jídlo, uvařit aspoň párkrát do týdne večeři. Proto může řešit vymazlený fotečky. A proto, když se jí líběj ty samý 36. kotníčkový boty, nemusí počítat, jestli vyjde do konce měsíce a přemýšlet, jestli ty samý boty s jinou sponou potřebuje. Prostě si je koupí. Může, chce, tak koupí.

Chápu, že tohle prostě musí spoustu lidí zákonitě štvát. Ale to je život. Neni spravedlivej. Někdo prostě má a někdo nemá. A kdo nemá, může se pokusit s tím něco udělat. Ale toho nedocílíte komentováním na blogu. Navíc ani vy nejste spravedliví. Ono se lehce nadává, že má zase novou kabelku ve výši měsíčního platu, a jak si to může dovolit. No, může a vo tom to je. Ale když vy kritizujete všechno. Když moc nakupuje, když naopak nakupuje málo a něco vidíme víckrát. Pak byste naopak chtěli vidět jednu věc ve více kombinacích. Co si z toho pak vybrat?

Co na Pavlíně vadí mně?
Vrátím se k výčitkám, které se v komentářích objevují. Nezastírám, že jí závidím, že se může jít každej den cournout po obchodech a klidně si přitom pokaždý koupit boty nebo svetr jako si jinej koupí rohlík. (Já nemám čas se jít ani každej den takhle projít.) Ale těžko někomu vyčítat, že je bohatej. Že poslední dobou nosí skoro to samý a je to nuda? No, možná je to nuda a nedostatek kreativity a možná je to naopak ustálení osobního stylu. Takže jediný, s čím musím souhlasit, jsou hrozný texty. Nic neříkající, nudný. Proč si mam číst: "dnes mám na sobě vínový rolák, který jsem si koupila v topshopu, černé skinny a moje nejoblíbenější černé kotníčkové boty"? Jsem snad slepá? Asi ne, jinak bych se nechodila podívat na fotky na fashion blog. Pavlíno, fakt nemáš nic lepšího, co čtenářům sdělit?

A samozřejmě předpokládám, že je to moc dlouhý a nikdo to nebude číst, ale potřebovala jsem si zase jednou vypsat a vyhejtovat tu svojí kočičí dušičku (a prokrastinovat, neasi).

Mňau.


pozn.: Jste blogerka a neodpovídáte popisu "typické blogerky"? Tak nejste typická blogerka a nehýkejte tu jak potrefená husa.

čtvrtek 2. ledna 2014

Trolí přání

Už je po vánocích, ale já si pořád ještě hraju na vánočního skřítka. Červenýho tartanovýho skřítka. Já jsem totiž skoro vždycky extrémně napřed, nebo pozadu; chtělo by to možná někdy trochu mainstreem.
Btw. těch příšerně bílejch rukou se neděste, nebo jo, ale to je u mě normální. Mám krásný okovaný rukavice, ale ten den bylo několik stupňů nad nulou, tak jsem je nechala v kapse. Příště to neudělám, kdo se má na tu chudokrevnost koukat.
Nebudu letos dělat žádný rekapitulace, proč taky. Další rok pryč, zas mam o krok do hrobu blíž. Halelujah. Žádnej velkej důvod k oslavám.

Přesto jsem ho letos aspoň solidně zapila hned na dvou party v jednom dni, jen shodou náhod právě na Silvestra. A tentokrát jsem okusila alkohol snad ve všech jeho podobách, poprvé jsem ho nejenom pila, ale i jedla.

A proč fakt nemám chuť mlít sladký řeči o hrozně moc šťastným novým roce? Protože 2013 nebyl až tak zlej, tak proč něco měnit? Asi jsem už stará, ale nesnášim změny, jediná změna, která mě baví, je, když mi kadeřnice jednou za půl roku ostříhá hlavu (což skoro vypadá na předsevzetí - chodit častejc). Tak nám všem přeju, abychom 2014 přežili ve zdraví, oni v Asii asi vědí, proč číslici 4 nemají v lásce.

A cestujte! =) Cestujte ještě víc, než v loni. Dávám si soudružský závazek a doufám, že splním plán na 205 %. Takovej Stachanov prostě.=)

Mňau.