Veškeré blbosti zde spatřené jsou v duševním vlastnictví autorky. Za neoprávněné přivlastnění čehokoli vás stihne herpes a později si vás najde tlupa cvičených opic. Mají nabité banány.

pondělí 12. února 2018

Nemotivace

Předem Vás upozorňuji, že pokud hledáte sluníčkovej post, zkuste si najít nějakou Instagramovou influencerku. Ne, tady žádnej jednorožec, co zvrací duhu a prdí koblihy, nebydlí.
pinterest

Asi každý někdy zažil období, kdy mu nebylo do skoku, nic se nedařilo a celkově si připadal jako 3. kolo u koloběžky. Bez motivace na takovou míru, že nemá jinej důvod ráno vstát, než protože už vážně musí na záchod. Poslední dobou se ale zaobírám otázkou, jak dlouho takový "blbý období" může trvat? Týden, měsíc, několik měsíců? A co když už je to rok? Je to vůbec normální?

Předem se omlouvám, následující řádky jsou dost osobní. Na druhou stranu, když můžou beztrestně každou chvíli plnit špínou internet proruský a konspirační weby, proč bych nemohla já.

Loni jsem po dlouhé době, kdy jsem pracovala dávno za syndromem vyhoření (ve skutečnosti jsem byla tak minimálně poslední rok pracující popel), odešla z práce, doklepla diplomku, odjela na dovolenou a našla si přítele. Někdy touhle dobou jsem si říkala, jak jsem najednou svobodná, perspektivní, šťastná a že už bude všechno lepší, dokonce jsem byla tak naivní, že jsem tomu fakt věřila. Happyend se podle očekávání nekonal. Práci jsem našla, ale bez bližšího vysvětlení jsem byla odejita, na začátku prázdnin, kdy je všechno HR out of office někde s děckama. Pecka. Léto jsem si neužila, protože přítel nedostal ani den dovolený. Abych nesmrděla dlouho někde na pracáku, nastoupila jsem na první volné místo, které se zpočátku zdálo velmi zajímavé. Ve skutečnosti to tak nakonec nebylo, nebyla jsem tam i kvůli kolektivu šťastná, ovšem nejsem ten typ, co utíká od rozdělaného projektu. Místo odměny za úspěšné splnění projektu jsem pak dostala kytku a vyhazov. Dopadlo to tak, že mám už třetí antibiotika za poslední dva měsíce a v životopisu dvakrát ukončeno na konci zkušebky, což působí na všechny HR jako hadr na býka. Takže poslední dva měsíce jsem většinou v posteli pod práškama, hledám pracovní nabídky a posléze přemýšlím o úplně jiné sortě prášků, protože mám pocit, že nic neumím a nikde mě nechtěj. BF a pár kamarádů sice stále omílá, že si to tak nesmím brát, že jsem skvělá a kdo to nevidí, je idiot. Že už budu mít brzo novou práci, zase budou peníze, bude cestování, všechno bude dobrý, budu zdravá, jen musím vydržet, nevzdávat to, nezůstávat doma, cvičit. Víte, já nikdy žádnou tuhle psychickou podporu od nikoho dřív nedostávala, možná proto ji teď ani nedokážu vstřebat. Svým způsobem to na mě působí kontraproduktivně. Chtěla bych být neviditelná. Už někdy ani nechci trávit čas s BF, protože nechci, aby mě viděl, když jsem na dně. Jenže já jsem na dně pořád.

A já se ptám, prosím, poraďte mi někdo, vidíte nějaké řešení? Teoreticky nějaké, které nezahrnuje cestu na Bali, vyholení si hlavy a stát se cvičitelem jógy. Jinak jóga je super, vo tom žádná.
Je normální, aby měl někdo bad luck tak dlouho v kuse?


Jinak v čem hledám uplatnění:
#marketing #pr #content #online #whatever
v mladém fajn kolektivu, kde se budu moci hodně naučit, vzpomenou si na tvoje narozeniny a budou rádi za člověka, který je sice dost crazy a nekonformní, ale díky tomu taky s kupou nápadů