Výbuch

Dnes jsem se opět přesvědčila, že jsem nevěřící Tomáš. Ani když jsem viděla tyhle fotky na twitteru, nevěřila jsem, že se vážně něco stalo.

via twitter miloše čermáka

Čekala jsem další půlhodinu, než mi to potvrdily zprávy. U mě by Wells se svojí Válkou světů nepochodil. Invazi kohokoli bych mu nezbaštila. Jsem si říkala, že někdo vysklil okno, navíc paní utíká nahoru a ne ven z budovy.
Ačkoli jsem skeptický cynik nejhrubšího zrna, mám dneska divnej pocit. Takovej divnej pocit, že to moh schytat někdo z mých známých. Takovej divnej pocit, že jsme tam ještě ve čtvrtek všichni skákali, pili pivo (než došlo) a jedli suprový domácí zákusky na festivale Pavlač. Snad budou brzo FSV UK i FAMU fungovat tak jako před výbuchem. A pěkné paní knihovnici, co vypadá jak Lindsey Lohan, nezůstanou jizvy.

...

Switzerland

Když se řekne Švýcarsko, každému se vybaví ta krásná nezničená příroda. (Která tu je i díky tomu, že velký turistický střediska tu zas tak nefrčí, protože jet např. lyžovat by se tady hooodně prodražilo.)

serpentýny

obchod s kravskými zvonci

ranní Bodensee

Rýnské vodopády

kráva milka

Pár dní jsem si teď udělala volno (snad se mi to později nevymstí) a odjela pryč. Kdopak uhádne kam?

A kdo uhádne, nedostane nic, protože snadnější kvíz snad už ani neexistuje.

Kapitán Kormorán se loučí, rád by nahrál další fotky, ale musí řídit loď, až doplujeme, napíšu víc.

Áááhoj!

boots with studs

Snad už poslední příspěvek ze zimy. Nakonec i na mě byla moc dlouhá, i když prohánět se na svahu o velikonocích má taky svoje kouzlo. (A udělat si při jízdě monokl je fakt umění.) Každopádně kočka bude mít dvojnásobnou důležitost (a ne kvůli monoklu).
Koukněte mi na ruce a krk, asiati by řekli, jak jsem nádherně bílá, ve skutečnosti ale lidi okolo spíš děsím. Kadeřnice se mě dokonce vážně ptala, jestli nejsem chudinka náhodou chudokrevná. Kdo ví. Každopádně nejsem bílá, jsem průhledná. Takže nejen že mi často praskají žilky, ony prosvítají i ty, co ještě nepraskly. Teď se k tomu ale přidala nějaká divná vyrážka. Dlouhá zima v kombinaci s mojí životosprávou a stresem se zkrátka podepsala na mojí pleti. A nechce to dolu, nic nezabírá, ani prášky, ani divná kombinace všech mastí, nemůžu ani vypozorovat, co by to mohlo zhoršovat. Prostě svědí a nejde to umejt.

Anyway, nejsme tady kvůli tomu, abychom pitvali můj obličej, kterej stejně nevidíte. Představuji vám moje nejnovější a zrovna nejoblíbenější boty.

Líbí? Já jsem z nich hotová.

průhledná paní maskující se cvokama, barvama a kočkama, zjevuje se hlavně ve městech, ale můžete na ni narazit i v lese, může být nebezpečná, nedráždit (má někdo atlas strašidel?)

Musím si ale přiznat jednu věc (že jsem ujetá na kovový cvoky je očividný), a to že jsem ani přes tu dlouhou zimu nedokázala vynosit všechny svetry. Třeba na tohohle modrýho fešáka se mi nechce čekat dalšího půl roku. Navíc jestli mi na xichtě teď pučí jaro, tak ať se jde bodnout.

Máte někdo tip na to, co s tim mým hrozným anemickým xichtem? A do solárka se mi nechce, i když jsem už v záchvatu zoufalství uvažovala, že se vysolárkuju v pořádnou uzenou makrelu.

vrrrrrrrrrrrrrrr