Nástrahy sociálních sítích 1

Intro
Často se stává, že něco vznikne třeba s dobrým úmyslem, ale nakonec se to zvrtne. (Takový Nobel by asi mohl vyprávět...) Vždycky jde o to, jak nakonec daný prostředek používáme. A jelikož se zdá, že jednou z lidských přirozených vlastností je touha monetarizovat naprosto vše, tj. vytlouct ze všeho nějaký chechtáky, formuje tahle touha lidské chování a náš přístup k věcem, službám, zážitkům i vztahům.

Sociální sítě mají lidi spojovat a udržovat je v kontaktu, bez ohledu na čas a vzdálenost. Krásná myšlenka. Ve skutečnosti už tak ale dávno nefungují. Sociální sítě se staly samostatným světem, na kterém je spousta lidí závislá a na kterém také spousta lidí vydělává, i když vítěz je jasný a je jen jeden. Mark Zuckerberg, zakladatel Facebooku, možná vypadá jako sympaťák, ale pokud byste o fungování Facebooku věděli více, asi už by vám ten jeho rošťácký úsměv tak milý nepřipadal. Je to tvrdej businessman, co stále rozšiřuje svoje impérium o nové služby a platformy. To je pochopitelné, za to ho asi nemůžeme hanit, problém je v tom, že se Facebook navenek tváří jako demokratická, pozitivní, svobodná a neutrální platforma, která spojuje samé lidi dobré vůle. Skutečnost je opačná, Facebook, díky stálé práci s algoritmy (u kterých nikdo netuší, jak vlastně fungují), účinně ovlivňuje, který obsah se nám zobrazí a který před námi skryje. Přispívá tak ke Status Quo, uzavírá jedince ve své vlastní bublině. I když o tom třeba sami ani nepřemýšlíte, užívání sociálních sítích má na vás nějaké následky. Ať už to je, že si pořídíte stejné boty jako nějaká blogerka, neprošvihnete skvělou akci ve vašem městě, protože vám ji Facebook doporučí, anebo se zase pořádně nevyspíte, protože jste do půl druhé ráno doháněli dnešní storíčka na Instagramu.

Jaké jsou tedy hlavní negativní účinky sociálních sítí, na které bychom si měli dávat pozor?

Izolovanost
Sociální síť by nás měla spojovat, ne? Tak co je tohle za pitomost?! Přítomnost na sociální síti by nás měla sice integrovat do (digitální) společnosti, ve skutečnosti ale vyvolává spíše pocit izolovanosti. Tím větší, čím víc času v tomhle online světě trávíme na úkor offline aktivit. Nastává ve chvíli, kdy si uvědomíte, že skutečný život se nachází (i) mimo počítač a mobil. Na Facebooku můžete mít tisíce přátel a spojení, kolik z nich s vámi ale zajde v pátek na pivo, když jim napíšete?

Demotivace
Sociální sítě jsou brány jako prostor k šíření různého obsahu, a to zdarma. Není to super? Ideální prostor pro kreativní jedince, kteří tak můžou zdarma rozšířit svůj obsah širšímu počtu příjemců. Jenže ten svůj obsah šíří obrovské množství lidí a firem, takže jsme jím dennodenně přehlceni. Díky tomu musí probíhat nějaký proces selekce, co se komu zobrazí, a díky tomu je také prostor sítí částečně zpoplatněn. Chceš být vidět? Zaplať! Na kvalitě nebo kreativitě obsahu tedy už jeho úspěch nestojí, což může vést některé uživatele k demotivaci a rozčarování. Prostě máte pocit, že je jedno, jak dlouho a moc se snažíte, stejně je to k ničemu, vy jste k ničemu. A je jedno, jestli jste marketér nebo 14letá holka, co právě nasdílela na FB a Youtube svůj první vlog o prodlužování a zhušťování řas u psů (pevně doufám, že žádné takové video ani činnost neexistuje).

Pasivita
Přehršel podnětů vede k pasivní konzumaci. Přestáváme něco sami tvořit, místo toho jen konzumujeme, co je nám předkládáno, co vytvořil někdo jiný. Sledujeme cizí životy místo toho, abychom žili vlastní. Kolik času denně strávíte sledováním sítí vy?

Závist
Pozorováním příspěvků ostatních v nás může začít bujet závist. Jo, ta Alena z béčka se má. Pořád dává na FB a IG fotky z dovolených v drahých resortech, lítá si po celým světě, přitom má jenom maturu a může bejt za ni ráda. To se tak někdo má. Proč já furt jenom sedím za počítačem? To není fér. Co je se mnou špatně? Nejspíš nic. Ona totiž Alena taky třeba večer brečí do polštáře, protože nemůže mít děti a ten její život není ve skutečnosti tak ideální. Ale každý se holt snaží na sockách nějak působit a většinou se dělá lepším, než je.

Nadkonzumace
Obsah, který konzumujeme, nás více či méně ovlivňuje a nutí konzumovat i reálně. Nebo jste se nikdy nenechali při nákupu ovlivnit tím, že zrovna na tuhle značku na vás vykoukla nedávno reklama? Nemáte aspoň jedny stejný boty jako vaše oblíbená blogerka? Přiznávám se bez mučení, že já ano. A to se snažím nenechávat se moc ovlivnit, cíleně ignoruji špatnou nebo nepřiznanou reklamu, protože tyhle techniky znám. Jak se potom mají bránit děti nebo mamina, co nemá o marketingu ani šajn? Těžko. Online prostor je prostě plný různých reklam, sdělení a produktů, a není to problém jen sociálních sítí, nutí nás konzumovat a nakupovat mnohem víc, než reálně potřebujeme. Nutí nás chovat se jako křečci v kolečku. Makej víc! Utrácej víc! Sdílej to víc, ať to všichni vidí! A pořád dokola. Ale potřebujeme opravdu 360. plavky, když se k vodě dostaneme tak jednou měsíčně? Nebo další džíny, když mám doma už podobný a ještě jsou v pohodě? Nadkonzumace je globální problém. Vzniká díky ní obrovské množství zbytečného odpadu. Jen tak BTW. jen v USA se od 60. let zvýšilo množství textilního odpadu o 811 %. Takže je sice krásný, že jsi vegetarián nebo vegan, ale příště se hlavně zamysli, jestli těch 15 triček z Primarku vážně potřebuješ.👍 Pokud vás zajímá, jak se dá žít bez zbytečné nadkonzumace, sledujte na Instagramu např. život na ekofarmě na profilu (ok, bývalé beauty blogerky, takže o zbytečné konzumaci něco ví) @tojsemjamia. Takový chytrý statistiky a infografiky jako výše zase najdete na účtu @fash_rev.

Roztěkanost
Tohle je problém především mladých. Nedokážeme udržet pozornost. Zvykli jsme si konzumovat krátká a rychlá sdělení. Jsme ve stálém napětí, co nového se objeví, jestli nás někdo kontaktuje, žijeme ve strachu, abychom náhodou online něco nepropásli. Delší text většina lidí nedočte do konce, jen rychle sjedeme, odhadneme délku a zkusíme vydedukovat nejdůležitější sdělení textu. Každý den dostáváme takové množství podnětů, že nemáme šanci na všechny reagovat. I proto se derou dopředu jen sítě založené na sdílení fotek nebo videí a blogy upadají. Čtete ještě vůbec nějaké? Jsem sama zvědavá, kolik lidí přečte tenhle článek do konce a kolik lidí bude třeba jen "scanovat" text, rychle scrollovat a odhadovat nejdůležitější pasáže. Mám tedy připravený malý experiment.
Roztěkanost a neschopnost se soustředit je způsobena tím, jak používání (nejen) sociálních sítí mění fungování našeho mozku. Pokud s tímto také bojujete nebo vás toto téma zajímá, přečtěte si tento odemčený článek na ihned.cz.👍

Psychické problémy
Je vlastně celkem očividné, kam to všechno spěje. (Nad)užívání sociálních sítí může způsobovat různé psychické problémy. Může vás naprosto izolovat od okolního reálného světa, když budete klást příliš velký důraz na to, jak vypadáte online, než co opravdu děláte nebo cítíte. Nakonec můžete zjistit, že utíkáte do svého dokonalého online světa, protože ten offline je prostě příliš složitý a nedokonalý. Prostě nestačí jen nahrát fotky a sledovat rostoucí lajky. Můžete začít ztrácet spojení s realitou, zapomínat na důležité věci, přestat se aktivně bavit a umět se sám zabavit, místo toho budete jen konzumovat něčí obsah. Jsme v neustálém strachu, že nám online něco uteče. Jsme deprivovaní ze stálého srovnávání s ostatními a jejich insta životy. U mnoha lidí propukají seriozní deprese. Ale místo toho, aby je řešili s odborníkem, svěří se se svým problémem tak maximálně Facebooku, někteří jedinci třeba dají i veřejně hlasovat, jestli se mají nebo nemají zabít (jako se stalo nedávno v USA, dokument je dohledatelný na webu ČT) a pak se řídí výsledkem ankety. Můžete si tipnout, která možnost zvítězila.
Psychické problémy už dnes nejsou tak stigmatizované jako dřív, přesto asi neznáte nikoho, kdo by vám jen tak mimo řečí sdělil, že chodí k psychiatrovi nebo bere léky. Přitom vám můžu garantovat, že byste mezi svými známými takového našli. Pamatujte si, že deprese a další stavy nejsou vaše prohra nebo něco, za co byste se měli před okolním světem stydět. Jste nemocní a potřebujete se léčit. Prohrajete, jen pokud to neuděláte.
Potřebujete pomoct s depresivními stavy? Zkuste třeba Nevypusť duši.

Zmínila jsem jen několik hlavních příkladů, ve skutečnosti je možných následků života na sociálních sítích mnohem více. Chtěla jsem spíš upozornit na ty, které třeba nejsou hned viditelné na první dobrou jako třeba ztráta soukromí a nebezpečí s tím spojená. Nechci taky říkat, že socky jsou vždycky jen zlý, jako u všeho prostě záleží, jak je kdo používá. Chtěla jsem jen poukázat na některý nežádoucí aspekty a varovat před nimi. Nemusíte hned mazat všechny svoje účty, ale pokud u sebe pozorujete něco z výše zmíněného, je to varovný signál a měli byste se zamyslet nad tím, jak své účty používáte.

Omlouvám se za délku textu a že není ani zdaleka úplný. Nicméně kdo jste dočetli až sem, napište do komentáře jméno jakéhokoli zvířete.👯 (Testík😂)

Pokud vás toto téma zajímá, chcete se podívat hlouběji a zase o trochu více se bát, doporučuji např. dokument Čištiči. Ale o těhle temných vodách Facebooku zase někdy jindy. 

Nespokojenost moderní doby

Jsem zpět i s další dávkou nemotivačních keců. Protože mráz kopřivu nespálí, i když ten mráz byl letos pořádnej.

Už jste se někdy zamysleli nad tím, jak často jste v životě nespokojení? Teď myslím s čímkoli, od zásadních věcí přes maličkosti, jako když někdo těsně před vámi vykoupí poslední porci burrita ve food trucku. Někteří lidé jsou od nátury spokojení a někteří ne. Pokud patříte k první skupině, můžete si pogratulovat a přestat číst. Ostatní pokračujte ve čtení, i když vám můžu zaručit, že s článkem nebudete spokojeni. :D

Nespokojenost sama o sobě není špatná vlastnost, žene nás kupředu. Nutí nás být stále lepší, odvádět lepší výsledky. Nejste spokojení v práci? Najděte jinou, která vás bude víc naplňovat. Máte pár kilo navíc, nebo naopak nemáte žádnej zadek? Kupte permici do posilovny. Ale bacha, pokud nebudete své (sociální) okolí náležitě zahrnovat selfies a videi z fitnessu, nebo aspoň grafy s uběhnutou vzdáleností, jako byste se ani nehnuli z gauče. Nejste spokojeni s účesem? Ostříhejte, změňte barvu, kupte si cizí vlasy a svoje prodlužte nebo můžete zkusit nekompromisní pleš. Vše se dá změnit, ok, nový nohy vám už asi nedorostou, pokud o své přijdete, ale i tak se dá "jít" životem dál.

Jak často vám ale tenhle pocit uspokojení při změně vydrží? Moc dlouho ne, co? Kde je chyba? Je v nás, jsme zkrátka vadný zboží, nebo je v tom něco víc? Možná ten pocit neuspokojení ve skutečnosti často nevychází zevnitř, ale je motivován zvenčí.

Možná se tak narodila, možná je to marketing
Neustále a každý den se s někým porovnáváme. Dřív to byly časopisy a televize, dnes nám sráží sebevědomí Instagram a Facebook. Stačí pár minut denně a najednou je nám jasné, že nemáme dost cool, drahý a dlouhý dovolený, dost dlouhý a hubený nohy, nemáme nejlepší objektiv nebo nejvíc nadupanej iPhone. Jo a samozřejmě nepijeme nejlepší kafe (jako ono třeba není dobrý, ale je to flatwhite, chápeš) a nejíme ty největší a nejkrásnější papájový smoothie bowl.

Blízko a daleko
Díky technologiím můžeme být v kontaktu s někým, kdo je daleko, ale vzdalujeme se zároveň od těch, které máme blízko. Jde to ale ještě dál, snažíme se být v imaginárním kontaktu se vzdálenými lidmi, které osobně neznáme a nikdy jsme je třeba neviděli, snažíme se okouzlit celý svět a kvůli tomu zanedbáváme ty, které máme na dosah ruky. Kolikrát jste seděli v hospodě s přáteli a přitom někdo nebo spíš většina čuměla do mobilu. Nebo leželi na gauči s přítelem, byli hned vedle sebe, ale přitom jste čučeli do počítače, nekomunikovali spolu, nebyli duchem přítomni? To je špatně!

Cesta zpátky
Uvědomte si, že to, čím denně lidi zásobujou sociální sítě, není realita. Nikdo není dokonalý, ani vy dokonalí nikdy nebudete, tak proč se tak pořád snažíme působit?
Co takhle začít zlehka, příští víkend nenahrajete žádnej post, žádný video, žádnou fotku na sociální sítě, vůbec je nezapnete. Dáme #digitalnidetox a uvidíte, že se po tom víkendu budete cítit mnohem šťastnější a odpočatější.

A když ne, tak mi můžete napsat sem do komentáře, jak jsem blbá. :D

Hi, today I want to write in english too, cause I think this problem has nearly everyone. Read more if you are able to survive my poor english.
I want to talk about satisfaction. Are you supposed as mostly satisfied or dissatisfied? If you are not often hunted by distracting feeling of dissatifaction you are a happy person and do not have to read more. But I am pretty sure there are more people who is not always satisfied with their life.

The good point is that feeling of dissatisfaction turns us on, it makes us to want more, to do more, to be more. Are you not satisfied in your job? Then find another one which will fill you better. Are you bit more chubby or do not you have any butt? Go to the gym! (But do not forget to post many selfies from fitness or it does not count. 😝)/irony>

You can change your haircut, you can change people you meet, you can change basically everything. But how long do you feel satisfied? I guess that not so long.

Maybe we are not broken, the feeling of unsatisfaction could be driven by elsewhere. Have you ever checked your accounts on social media while being on meeting and already chatting with somebody? Of course you had and how often? Why we are still trying to get some fame or likes from remote people who we do not even know? Why we still prefer to spend time with random mostly unknown people instead of being with real friends, real people you can meet, speak to or touch?

But I still think we havent gone too far. Let´s just switch off our social media accounts for whole next weekend. Go somewhere and go offline. Trust me. You will feel better. Try it once and then try it every weekend or weekdays if possible.

Will we do this challenge?

Nemotivace

Předem Vás upozorňuji, že pokud hledáte sluníčkovej post, zkuste si najít nějakou Instagramovou influencerku. Ne, tady žádnej jednorožec, co zvrací duhu a prdí koblihy, nebydlí.

pinterest

Asi každý někdy zažil období, kdy mu nebylo do skoku, nic se nedařilo a celkově si připadal jako 3. kolo u koloběžky. Bez motivace na takovou míru, že nemá jinej důvod ráno vstát, než protože už vážně musí na záchod. Poslední dobou se ale zaobírám otázkou, jak dlouho takový "blbý období" může trvat? Týden, měsíc, několik měsíců? A co když už je to rok? Je to vůbec normální?

Předem se omlouvám, následující řádky jsou dost osobní. Na druhou stranu, když můžou beztrestně každou chvíli plnit špínou internet proruský a konspirační weby, proč bych nemohla já.

Loni jsem po dlouhé době, kdy jsem pracovala dávno za syndromem vyhoření (ve skutečnosti jsem byla tak minimálně poslední rok pracující popel), odešla z práce, doklepla diplomku, odjela na dovolenou a našla si přítele. Někdy touhle dobou jsem si říkala, jak jsem najednou svobodná, perspektivní, šťastná a že už bude všechno lepší, dokonce jsem byla tak naivní, že jsem tomu fakt věřila. Happyend se podle očekávání nekonal. Práci jsem našla, ale bez bližšího vysvětlení jsem byla odejita, na začátku prázdnin, kdy je všechno HR out of office někde s děckama. Pecka. Léto jsem si neužila, protože přítel nedostal ani den dovolený. Abych nesmrděla dlouho někde na pracáku, nastoupila jsem na první volné místo, které se zpočátku zdálo velmi zajímavé. Ve skutečnosti to tak nakonec nebylo, nebyla jsem tam i kvůli kolektivu šťastná, ovšem nejsem ten typ, co utíká od rozdělaného projektu. Místo odměny za úspěšné splnění projektu jsem pak dostala kytku a vyhazov. Dopadlo to tak, že mám už třetí antibiotika za poslední dva měsíce a v životopisu dvakrát ukončeno na konci zkušebky, což působí na všechny HR jako hadr na býka. Takže poslední dva měsíce jsem většinou v posteli pod práškama, hledám pracovní nabídky a posléze přemýšlím o úplně jiné sortě prášků, protože mám pocit, že nic neumím a nikde mě nechtěj. BF a pár kamarádů sice stále omílá, že si to tak nesmím brát, že jsem skvělá a kdo to nevidí, je idiot. Že už budu mít brzo novou práci, zase budou peníze, bude cestování, všechno bude dobrý, budu zdravá, jen musím vydržet, nevzdávat to, nezůstávat doma, cvičit. Víte, já nikdy žádnou tuhle psychickou podporu od nikoho dřív nedostávala, možná proto ji teď ani nedokážu vstřebat. Svým způsobem to na mě působí kontraproduktivně. Chtěla bych být neviditelná. Už někdy ani nechci trávit čas s BF, protože nechci, aby mě viděl, když jsem na dně. Jenže já jsem na dně pořád.

A já se ptám, prosím, poraďte mi někdo, vidíte nějaké řešení? Teoreticky nějaké, které nezahrnuje cestu na Bali, vyholení si hlavy a stát se cvičitelem jógy. Jinak jóga je super, vo tom žádná.

Je normální, aby měl někdo bad luck tak dlouho v kuse?

Jinak v čem hledám uplatnění:
#marketing #pr #content #online #whatever
v mladém fajn kolektivu, kde se budu moci hodně naučit, vzpomenou si na tvoje narozeniny a budou rádi za člověka, který je sice dost crazy a nekonformní, ale díky tomu taky s kupou nápadů

Debil na cestách

Je před vánoci a já mám (doufám jen) chřipku. Skolila mě jak blázen, svoje pragmatické chlapské myšlení zkrátka ve svém těle nezapřu, takže tu umírám, a to dokonce bez rýmičky. Nabízí se ovšem skvělá příležitost něco napsat.

Cestujete? Já se snažím cestovat, co nejvíc to jde. Namočila jsem do toho i mého ex a troufnu si říci, že jsem k cestování inspirovala i dost dalších lidí. Spousta jich má milion ALE a milion výmluv, slyšela jsem jich už spoustu, když jsem se kolikrát snažila získat mezi známými parťáka na cesty. "Nemám čas, nemám peníze, tam se mi nechce, tam se bojim." To je výčet těch nejčastějších. Dnes ale může cestovat skutečně každý, dokonce i idiot!

Ne, teď se nemíním do nikoho navážet a už vůbec ne do nikoho konkrétního, za toho debila se považuji já sama. Už se mi stalo během cestování tolik failů, že vlastně nechápu, že pořád žiju. Možná nemám IQ 75, domluvím se nějak anglicky a když někam jedu, vím něco o místní kultuře a snažím se moc nepohoršovat místní. Na druhou stranu jsem extrémně přátelská, s každým se dám do řeči a dokonce přijímám jídlo nebo pití, na což mě někdo právě upozornil, že tohle se přece učí už malé děti, že se to nedělá. Je suis enfant terrible. Trés mal.

Z posledního výletu do Berlína jsem si přivezla pár levných suvenýrů a chřipku. Nevezu si kožený rukavice a igelitku s nákupem šunky a sýra. Ano, jak jsem již poznamenala, jsem debil a nějakou náhodou se stalo, že jsem šla kalit do proslavenýho berlínskýho techno clubu s nákupem. A ještě větší sranda je, že mě tam vůbec pustili.

mustafa gemuse kebab (jen) s hodinovou frontou

Takže jak vidíte, každý může cestovat. I ten debil. Pokud vážně nemáte čas ani peníze, zkuste alespoň přes víkend navštívit nějaké vánoční trhy, jen tu pařbu raději vynechte.

Příště vám povím, jak mi uletělo letadlo. 😰

edit: není to chřipka, ale nějakej solidní zánět, crp 145 a do vánoc antibiotika...prostě radost!

Životní matematika

To, že já někdy napíšu článek o počtech, by mě nikdy nenapadlo. A nejspíš určitě ani nikoho dalšího, zvlášť paní profesorku Vostrou.

Matematika byla vždycky můj nepřítel, imaginární nepřítel, který mě občas drtil reálností svých důsledků a výsledných známek. Ale nikdy ne tolik, abych se opravdu začala učit nebo se matematice věnovala nějak blíž. Ostatní přírodovědné předměty mě vždycky bavily, ale matiku jsem vždycky odmítala, protože jsem si nikdy pod tím x a y nedokázala nic představit, pokud se nejednalo o konkrétní slovní úlohu, ztrácelo to pro mě smysl.

I přes moje programové odmítání matematiky jsem ale objevila, že některé základní matematické principy existují i v životě. So let s talk about it.

Nepřímá úměra

Chtěla bych napsat, že ve světě funguje přímá úměra, tj. kolik toho dáš, toho toho dostaneš. Ve skutečnosti to tak ale většinou není. Častěji funguje nepřímá úměra. Naprosto spolehlivě na sociálních sítích. Pokud žijete naplněný život, jste šťastní, nic vás netrápí, nemáte potřebu to vytrubovat veřejně 5 příspěvky denně. Sledovat pozitivně naladěné účty je fajn, může vás to motivovat k lepším výkonům, ale vážně si nervěte vlasy, že nejezdíte 10x ročně na dovolenou, nemáte každý měsíc troje boty za tisíce a nemáte toho nejvíc sexy instagramovýho přítele (aka #instagramhusband #couplegoals). Překvapilo by vás, kdybych vám řekla, že spousty vyumělkovaných účtů jsou plný přetvářky a hodin plánování, úprav a přefocování? Že se na vás někdo tlemí ze selfíčka, neznamená, že je vysmátej i ve skutečnosti a nebrečí v noci do polštáře. Tak se usmějte a klidně dojezte bez výčitek ten talíř s waflema, co jste už potřetí chtěli dát na sítě, ale prostě nikdy nevypadá dostatečně hezky na sharing, no a co, hlavně když chutná, ne? 

Substituce

Nahrazování. Běžně v životě nahrazujeme. Měníme šaty, práci, přátele i názory. Někteří častěji než jiní.

Dělení

K čemu by vlastně život byl, kdybychom byli jako Robinsoni a nemohli s ostatními sdílet svoje zážitky, radosti, strasti nebo jídlo. Teda ne v mém případě.

Na sociálních sítích se nedělíme, tam sdílíme, sharujeme. Kdo nesharuje, nemá lajky a ten jako by nebyl. To je oč v životě skutečně běží. A jestli vás doteď do nosu netrkla ironie, vlastně nechápu, co tu ještě děláte.
Jak vidíte, dělení nám poměrně dost souvisí s nepřímou úměrou, což dokládá správnost mých poznatků, protože pokud umíte počítat aspoň jako já, což vážně není nic převratnýho, víte, že při propočtu nepřímé úměry se používá dělení.

Derivace
Pozor, zde nám začíná vyšší matematika, která není souzena být pochopena každým. Osobně patřím k té hloupé většině, která umění derivací a integrálů neovládá. Hlavně mi nikdo nikdy nedokázal vysvětlit, k čemu by mi to bylo reálně užitečné. Jediné, co jsem z kurzu Matematika I o derivacích pochopila (než jsem usnula) a co si pamatuju, je, že když zderivuji účet v hospodě, zbude mi vždy 0. Kolikrát jsem tenhle vtípek zkoušela v restauracích, ale nikdy se nesetkal s pochopením personálu. 👀

Jak tedy překlopit něco tak složitého a neužitečného do reálného života? (Když pokus o užití derivování v hospodách zrovna nefrčí.) Derivace jsou hlavně o funkcích a funkce se dají znázornit graficky. Život, stejně jako ekonomika, má cykly, které můžeme znázornit. Netrvají stejně dlouho a nejsme vždy všichni ve stejném cyklu, ani se svými známými. Nezáleží na tom, jestli je váš graf zrovna konkávní nebo konvexní, ono se to brzo překlopí přes inflexní bod. Život je totiž víc než matematika, na rozdíl od ní, ne všechno vždy vyjde, i ten nejlepší se někdy přepočítá. Protože na rozdíl od testu z matematiky máme všichni právo dělat chyby. Důležité je se z nich učit dokázat poučit.

Přeji vám všem co nejvíc konkávních (tj, rostoucích) křivek, ale když to někdy neroste.. That is a life. But it will change soon, cause life is a change. 😏


A pokud máte pocit, že se až moc vyžívám v memes, you are right and i m not ashamed of it.

Work, work, work-it-out

V zájmu afinity posledního článku přidávám svůj "pracovní" outfit. Myslím, že byl focen v neděli, ale who cares. Tenhle dlouhý overal zbožňuju. Sice vypadá jako montérky, ale stejně se mi líbí. Pro jistotu ho vždycky doplním drahou kabelkou a nějakým výraznějším šperkem a snažím se nestát někde blízko výkopu, aby mi náhodou někdo nevrazil do ruky lopatu. 

overal: c&a, sandals: f&f, bag: marc by marc jacobs, watch: michael kors, necklace: no idea (vinted)

Nejsem dělník bulváru. Jsem vin(n)ý dělník. A už se těším na burčák. Guilty!

Taky máte rádi overaly a burčák?

Posílám pusu a kytku všem kočkám.

Člověk míní, život mění...aneb jak jsem hledala práci

Ne náhodou se říká: "Když chceš pobavit Boha, svěř se mu se svými plány". Nejspíš proto žádné určité plány nemám. Chci toho hodně, ale nemám žádný "to do list", na kterém bych pečlivě odškrtávala řádky harmonogramu ve stylu: do 27 titul, do 28 objet svět, do 29 skvělou práci, do 30 dítě, do 32 barák, dále druhá dovolená v Jugoslávii s prvním manželem, následuje druhé dítě... Však to znáte. Navíc u mě by to asi ani nešlo, jsem dost neorganizovaný člověk. Jsem jako Evropská unie, nacházím harmonii a jednotu v rozmanitosti. A stejně jako Unii mi to zrovna teď úplně nejde. 😜😌

Nějak se stalo, že opět hledám po nějaké době práci. Nikdo mě ovšem neupozornil, že léto je nejhorší čas na hledání nové práce, pokud nejste student a nechcete jen někde přes léto točit zmrzlinu. Normálně absolvuji maximálně dva pohovory a mám práci. Tentokrát jsem jich měla o něco více, takže bych se ráda podělila o své poznatky. (Ne, že byste se mohli dozvědět něco extra, většina věcí je poměrně intuitivní.😝)

1. Ignorovat PA. - Personální agentury jsou zlo. Já to vím, vy to možná taky víte, i ony samy to možná tuší. Milí zaměstnavatelé, pokud chcete kvalitní zaměstnance, věnujte snahu jejich výběru. Jen vy opravdu znáte svoji firmu a (ideálně) všechny své zaměstnance, a proto poznáte, zda se k vám uchazeč hodí, jestli zapadne do týmu jako šroub do matky, nebo i přes znamenité zkušenosti a dovednosti to prostě nebude klapat, protože má naprosto jinou náturu než zbytek kolegů. Externí personalista pozadí firmy prostě nikdy nemůže tak detailně znát, rozhoduje se chladně na základě relativního množství kompetencí. Vy sami jako kandidát jste mu absolutně ukradení. A on vám samozřejmě taky. Loss - loss situation for everyone, except personal agency itself.

2. Be yourself. - Pokud nejste psychopat nebo nemáte jinak krajně znepokojivý psychologický profil anebo zvyky.😜 Buďte během pohovoru sami sebou. Nemá cenu nic předstírat. Zaměstnavatel si vás vybere podle vašeho chování, nejen podle toho, co jste napsali do životopisu. Konec konců, papír snese vše. Jak dlouho chcete ve firmě zůstat? Půl roku? Tři roky? Pět let? A jak dlouho si chcete na něco hrát a přehnaně se kontrolovat? Když jste extrovert, neduste to v sobě a nezkoušejte si hrát a zakřiklou šedou myš. Platí to i v opačném případě. Stejně by to vyšlo brzo najevo.

3. Be honest. - Buďte upřímný k sobě i ostatním. Posuzujte reálně své dovednosti a zkušenosti. V žádném případě se nepodceňujte (platí hlavně pro ženy), ale ani si nevymýšlejte nebo nezveličujte (což je častější v případě mužského pokolení). Umím 10 slov německy? Tak německý jazyk do životopisu nepíšu. Osobně umím nadávat v mnohem více jazycích, než v kolika bych si dokázala aspoň požádat o jídlo, ale určitě se proto necítím oprávněná psát si je do životopisu.

Zároveň se zamyslete, jaká pozice k vám bude více sedět. Odpovězte si na základní otázku. Chcete různorodost a setkávání se s mnoha lidmi a projekty, nebo raději více rutiny, klidu, opakující se činnost a jasně ohraničené kompetence? Podle odpovědi si hledejte pracovní nabídky.

4. Keep on it. - Dva týdny posílání CV a pořád nic? Může se stát. Nevěšte hlavu, neznamená to nutně, že jste lemra a nikdo vás nechce. Vraťte se k bodu č. 3 a zkontrolujte životopis. Reagujte jen na nabídky, které vás opravdu zajímají. Ušetříte čas všem. V práci strávíte minimálně 8 hodin 5 dní v týdnu, nechcete dělat něco, co vás bude nudit nebo štvát.

5. SMILE :)

Usmívejte se na svět a on se bude smát na vás. =)

Máte další tipy, nebo námitky? Podělte se, prosím!

Back to basics

Taky jste už od dětství měli oblíbenou barvu? Mojí vždy bývala červená. Ne růžová, ne modrá a už vůbec ne zelená. Prostě červená byla moje barva. Nejsilnější z barev, barva krve, lásky a sexuální energie (o které jsem v té době samozřejmě neměla potuchy). Mé vnímání barev se od té doby samozřejmě vyvíjelo a měnilo, poslední roky jsem červenou moc nenosila, natrvalo zvítězila růžová a odstíny modré, nyní se k ní ale nějak podvědomě vracím.

Člověk míní a život mění
Rok 2017 je pro mě rokem výrazných změn a vážných rozhodnutí. Ne všechno se děje, jak jsem to plánovala a některé výzvy jsou větší jiné. Abych jim mohla čelit, budu potřebovat ještě hodně sil, nejspíš proto instinktivně tíhnu k živé, energické červené a snažím se z ní nasát životní energii. Uvidíme, jestli se mi to podaří. Pevně doufám, že ano. :)

Šaty mám ze slev z Manga a mám z nich ohromnou radost. Nosím je teď dost často. A čím si pomáháte v nesnadných chvílích vy?

dress: mango, bag: louis vuitton, shoes: baťa

For me it actually means back to RED. I used to wear red a lot in the past. Red was my favourite colour when I was going to elementary school. I have started not to like it so much just several years ago. But strong person needs strong expressions, that is why I have started to wear and use red again. ;) 2017 is year of super big changes for me and I hope I will be able to keen on...and maybe red dresses will help me too. :)

xoxo
Pac a pusu, kočky! ;)

Jak jsem přestala být digitálním nomádem

Nejspíš jste tenhle pojem už někdy slyšeli. Znamená, že máte práci, která umožňuje nevysedávat denně v kanclu, nejlépe nějakým hnusným open officu pro 250 lidí (zdravím redakce :D), a zvládnete si managovat práci odkudkoli, kde je mobilní signál a internet, takže můžete hodně cestovat, nebo třeba i žít v jiné zemi, než ve které máte práci.V současné době je to hrozně populární.

Posledních pár let jsem byla digitálním nomádem dost často, vzhledem k tomu, že jsem měla prakticky 100% home office, to nebylo těžké. Pracovala jsem z Německa, Itálie, Kanárských ostrovů, Belgie, Slovenska, Francie a možná dalších míst, která si zrovna teď nevybavím. Je to super, moct si jen tak zmizet, když je příležitost. Jednou jsem ani šéfovi neřekla, že jedu pryč, a prostě pracovala týden z Francie. Nebo si přes poledne šla zaplavat a pracovala pak odpoledne. Zní to super? Jasně, že zní!

cote d´azur

south italy

Tak v čem je problém?
Jako všechno má i home office svoje negativa. Zóon polítikon - jak tvrdil už Aristoteles, člověk je zkrátka tvor společenský, a pokud nejste např. autista nebo nemáte nějakou sociální fobii, prostě se potřebujete potkávat s dalšími lidmi. A nejen to, člověk se každý den učí a zdokonaluje, pokud ale
nebudete mít z okolí dostatek podnětů, budete stagnovat a zakrníte. Zvlášť pokud je vaše práce každý den prakticky o tom samém. Syndrom vyhoření na sebe nedá čekat. Já to vydržela téměř 4 roky, což je mnohem víc, než je pro většinu lidí únosné. S postupem času se z vás stane asociál, lidi na vás pozapomenou, přestanou vás zvát na akce. Většinu času se cítíte na hovno. Do ničeho se vám nechce. Dokonce jsem odkládala a posléze prodlužovala školu, vše jsem měla dávno hotové, ale prostě jsem nedokázala napsat diplomku. Tenhle život jsem proto přerušovala cestováním. Jednak proto, že cestování miluju, ale vlastně taky proto, abych získala ty potřebné podněty. Vlastně jsem tak ale jen prodlužovala utrpení. Pokud se k tomu všemu přidají ještě další problémy, třeba v rodině, psychické problémy jsou prakticky jistotou. Jelikož okolí ale vidí jen fotky na Facebooku a jak si pořád vesele cestujete, nikdo vaše volání o pomoc nebere vážně a nemáte se komu svěřit. A zbytek prostě nechápe, nebo pochopit nechce.

Gossip girl(s)
A ještě lépe. Stanete se předmětem hovorů. Blízké i vzdálené okolí vám bude závidět a pomlouvat, jak je možné, že si pořád někam jezdíte. Ono to přitom není tak složité. Když nejste limitováni termínem, seženete snadno levnou letenku nebo směšně levný last minute. Navíc vezmete-li v úvahu, že pokud jste doma a navíc z domova i pracujete, zákonitě vám taky vznikají nějaké náklady, často se na cestách dostanete na stejné, nebo dokonce i nižší náklady, než máte doma. Vlastně pokud bych zároveň nebyla wanderluster i shopaholic, možná bych něco i ušetřila. Jenže já si prostě nedokážu pomoct, takže se mi často stalo, že jsem v duty free shopu na letišti utratila za kabelku dvakrát víc, než stála letenka. 😂 A většinou to tak opravdu bylo, na většině míst jsem měla vyšší náklady než doma jen o to, co jsem si tam nakoupila (les souvenirs😈), což ovšem bylo vždy.😃

Konec nomádění
Nyní mám novou práci, kam musím každý den docházet, a vyhovuje mi to. Teda bude vyhovovat, pokud mi nezavřou metro.😃 Sice musím vstávat každý den skoro o 2 hodiny dřív, než jsem byla zvyklá a nemůžu pracovat v pyžamu a posteli, ale zatím mě to baví a navíc skoro každý den i pozitivně nabíjí, a to i přesto, že kolikrát chodím pozdě domů a tak nějak se tam chodím jen vyspat. Takže teď, když je super cool bejt digital nomad a dokonce se to stává i poměrně běžné, jsem s životem digitálního nomáda na nějakou dobu skončila. A jsem šťastná. Ale asi je mým osudem dělat spoustu věcí before it was cool.

Co bude dál?
To vůbec netuším, ale snažím si to užívat. Přestanu teď cestovat? To určitě ne, i když je pravda, že teď se možná ještě chvíli nikam nepodívám, jelikož po poslední cestě jsem pořád trochu broke, prostě to byla zkušenost za všechny prachy a svůj krásný mobil nepřestanu postrádat, ale až něco našetřím, určitě zas někam vyrazím. I když musím uznat, je to zvláštní pocit muset si dopředu nahlašovat dovolenou a vlastně vůbec si kvůli každému tripu nějakou vybírat, většinou mi na konci roku cca 15 dní pořád zbývalo.😂

Belgie

Pokud by vás cokoli na toto téma nebo obecně okolo digitálního nomádství zajímalo, nechte mi vzkaz, pošlete soukromě mail, nebo pinkněte něco na instagram. 😊

Čauky mňauky.😈

Karma je zdarma

Některá hesla mám ráda a řídím se jimi. Například že nejlepší věci jsou zadarmo. Taky věřím v karmu. Ne nějakým super spirituálním způsobem, prostě věřim, že dobré věc se dějí dobrý lidem, a proto bychom se měli chovat ke všem co nejlíp, určitě aspoň ke všem, co si to zaslouží.

Teď ale stojím na okraji propasti a mám chuť do ní skočit. Snažím se být vždycky pozitivní a dobrý člověk, aktivní, jít do všeho, co se nabízí. Většinou mi to jde, minimálně poslední dobou. Snažím se podporovat ostatní, co mi ale život za to oplácí? Poslední dva roky byly nejhorší v mém životě. Což se odrazilo i na ukončení blogu. Kontinuální zlo přerušované jen sem tam lepším dnem. (Čti lepším jídlem nebo botama.) Zdravotní problémy, úmrtí v rodině, které vedlo k dalším problémům, nepochopení a naprostá ignorace od přátel a blízkých, nebo spíš těch, které jsem za ně měla, rozchod, který se táhl tak nezdravě dlouho, že vlastně ani nevim, kdy k němu přesně došlo. Práce z domova, která mi sice dovolovala cestovat, ale zároveň mě vnitřně ničila.

Člověk musí být silný a spoléhat se na sebe, protože nakonec to jste vždycky jen vy a nikdo jiný, kdo musí zvednout zadek a rozhodnout se. Jasně, můžete to zkusit jako Sheldon v jednom díle TBBT a nechat malá nedůležitá rozhodnutí na hod kostkou. Taky se vám ale může stát, že se pochčijete, protože na kostkách zrovna padnou hadí oči. Když se mi podařilo samotný se z tohohle svrabu dostat, myslela jsem, že teď už to bude všechno ok a můžu začít znovu žít. Přes pár karambolů jsem dodělala školu, odjela na dovolenou, utratila skoro všechny prachy na běžný účtu (why not, žijeme len raz...) a našla si novou práci, do který už musím chodit. (A taky si budu muset koupit budík.)

Happyend?
Ale no tak... To bych to nesměla bejt já. Člověk, který je schopný se během jednoho dne, bez toho aby to zamýšlel, vykoupat v bažině, urvat si tkaničku na novejch keckách, nechat se poštípat rojem lesních včel, potrkat kozou a jako třešničku na dortu spadnout do ostružin. A neomlouvá ho ani to, že mu bylo 9.

Po dlouhým vztahu jsem single a zjistila jsem, že vlastně nevim, jak se seznamovat a randit, protože jsem tuhle fázi vlastně nikdy nijak neprožila. Což mě staví do docela nezáviděníhodné pozice. Potkávám, resp. lepěj se na mě jenom šmejdi, co by rádi trťkali, ale už nezavolali. Nevim, jestli jsem na to už moc stará nebo naopak mladá, ale o to prostě zrovna teď nemám zájem. A už mě unavuje, jak se o to pořád pokoušej, i když jim jasně oznámím, že z toho nic nebude. Chápu, že to bude z velký části tím, že jsem si stáhla Tinder, ale tak zkusit se má všechno. Skoro.


Právě sedím u cizího počítače, v cizí zemi v cizím městě, kde z milionu lidí zde žijících umí anglicky cca 20, nikdo z nich samozřejmě nepracuje u policie. Veškerá kompetence k zaměstnání u místní policie totiž zahrnuje bejt líný prase, co neumí kváknout slovo jinak než italsky, ale za to umí blbě čumět a vejde se do uniformy. Ano, okradli mě, tutto completo.

Nějak si nevzpomínám, že bych někdy defraudovala účty, někoho zabila, podvedla, jedla děti... Ale co já vim, třeba jsem byla v minulým životě kurva a sériová vražedkyně, co podpalovala sirotčince a ukousávala hlavičky jehňátkům a karma mi oplácí.

Pokud se náhodou v něčem výše poznáváte, mám pro vás blbou zprávu. Pokud jste jako já walking disaster, nejspíš nikdy nebudete mít klidný šťastný život, ani kdybyste byli nakrásně Matka Tereza, karma vám nenadělí.

Nebo máte jiný názor?


Ale vy byste stejně radši chtěli slyšet nějakou storku z Tinderu...

Dresden

Tsuzch!
Jak si užíváte předvánoční atmosféru? Letos slyším na předvánoční čas samou kritiku, všude davy, někteří známí se už i skoro bojí jít si do krámu pro jídlo, všude se někdo snaží kupovat vánoce. Moc to nevnímám, jde to mimo mě. Doma letos moc vánoce mít nebudeme, jeden u stolu nám totiž chybí a i když židli nejspíš zasedne kočka, atmosféru to nezachrání. Už jsem se s tím smířila a nelámám nic přes koleno, proč taky, kvůli datu v kalendáři? Když mám chuť na svařák, dám si ho, když chci chvíli relaxovat a ušetřit za elektřinu, zapálím si adventní věnec. Ale za dárky neutratím milion a nebudu se kvůli vánocím stresovat. V sobotu dokoupím vyhlédnuté dary a jsem v klidu. Když chci nasát vánoční atmosféru, projdu se po večerním/nočním svítícím městě v dobu, kdy nejsou všude davy a mám to zadarmo. Nejlepší věci totiž jsou zadarmo. Tak se vyserte na shánění drahých a ještě dražších darů, ušetřete si nervy v nákupáku a stres při sledování zásilky a dumání, jestli stihne dorazit do vánoc. Rozdejte letos třeba knihy nebo to, co sami vyrobíte. Založte novou tradici.

 

 

 

Fotky jsou ze soboty z Drážďan, což je místo, kde tu vánoční atmosféru opravdu přes davy bohužel nenasajete. Naposled jsem tam byla před 2-3 roky a byla jsem nadšená krásnými vánočními trhy. Nejspíš od doby, kdy tam postavili Primark, se to ale změnilo a na Drážďany se pořádají přímo nájezdy. Troufám si odhadnout, že nemám mongoloidní geny a v krvi tak nemám nájezdnické sklony, tuhle radost si pro příště nechám ujít. Nic proti městu samotnému, ale asi ho opět navštívím až někdy v létě.

coat: espirit, boots: ugg, shawl: gift, jeans: vero moda, bag: lindex, gloves, hat: some boutique

 

Dobrá zpráva  nakonec (pokud jste z Prahy): vánoční trhy v Praze jsou letos podařené, není nutné cestovat za nimi nikam daleko za hranice. Pokud chcete nějakou tu sváteční atmosféru a ideálně téměř bez lidí, zkuste Pražský hrad.

Krásné a klidné vánoce všem! A znovu opakuji: hlavně se z toho nepodělat!

 

Do not go to Dresden until end of the year! Peoples everywhere and no atmosphere there. But sausages are still good as hell.

Vrstvení

Máte rádi vrstvení? Já celkem ráda vrstvím svetry, abych byla dost v teplíčku a aby byly dost dlouhý. Při vrstvení si ale musíte dávat pozor, abyste nevypadaly jako geneticky modifikovaný cibule. Já nejsem v tohle ohledu samozřejmě výjimka. Jestli se mi to tentokrát povedlo, mi můžete dát vědět v komentářích. Hateři jsou předem vítáni. =)

Dobrou noc, kočky.